Článek
Bývá to zavádějící, protože tematický rádius těchto tvůrců je mnohem širší. Zavedené stereotypy se ale obtížně překonávají. Bohdan Holomíček rád fotí lidi, se kterými se za svého života setkával.
Výstava Fotografie fotografů, kterou lze vidět v pražské Artinbox Gallery do 1. prosince, se zaměřuje na jeho kolegy a kolegyně, s nimiž se potkal, míjel, které portrétoval i zobrazoval při práci. Ale aby nedošlo k mýlce, tyto práce nejsou „poštovní známky“ s miniportréty otrocky vystavené vedle sebe. To by byla nuda a talentovaného tvůrce by to ani nenapadlo takto podat.
Jeho kolega fotograf Karel Cudlín (také on je na vystavených snímcích) přivedl do interiéru galerie studenty fotografie a zdůraznil, že mají před sebou jiné snímky a že jsou i odlišně prezentované. Kurátorka Nadia Rovderová společně s Holomíčkem vytvořila jakési leporelo, představující ty nejzásadnější momentky ze života československých fotografů od šedesátých let minulého století do současnosti.
Při příchodu do výstavních prostor je návštěvník okamžitě atakován obrazovým materiálem. Estetické vjemy se na něj valí ze všech stran. Musí se hodně soustředit, aby je strávil. Pásy složené ze snímků vylepených na stěnách galerie připomínají komiks, zatímco stěny vyzdobené od shora až dolů spíše popartový obraz.
Na jednom černobílém snímku se šklebí herec David Prachař s aparátem v ruce (s textem David se o fotografii živě zajímá, 21. 3. 2004). Jinde dali organizátoři vedle sebe dva snímky, které dělí víc než dvacet let, aby bylo vidět, jak plyne čas. Antonín Kratochvíl vypadá na černobílé fotce z roku 1982 jako trochu oplácaný countryový zpěvák Kristofferson, zatímco na barevné momentce s Dagmar Havlovou (2010) už jako prošedivělý elegán se šálou kolem krku. Josef Koudelka je zase zachycen tak, jak je pro něj typické. V akci, plný dynamického pohybu, ověšený fotoaparáty (Inaugurace, 1993).
Holomíčkovy snímky představují bezpochyby milníky, mapující naši historii. Ale na druhou stranu obstojí i jako čistá umělecká disciplína.