Článek
Pořádající agentura umístěním Bocelliho koncertu do Sazka Areny na jedné straně vyšla vstříc četným zájemcům o vystoupení tohoto umělce, na druhé straně však musela počítat s tím, že příznivci operního zpěvu a klasické hudby bude přijato s rozpaky.
Andrea Bocelli prohlašuje, že si programy svých koncertů sestavuje sám a vychází především z italské hudby. Této zásadě zůstal věrný i tentokrát. Pro Prahu připravil dvacet čtyři čísel, o něž se podělil se sopranistkou Paolou Sanguinettiovou, a samozřejmě vyváženě obě poloviny koncertu uvedl a proložil celkem čtyřmi orchestrálními vstupy v provedení Českého národního symfonického orchestru s dirigentem Marcellem Rotou.
Jádrem pražského koncertu byly písně, tentokrát především neapolské, včetně těch nejslavnějších jako Torna a Surriento Ernesta De Curtise (a další dvě skladby tohoto neapolského autora), Leoncavallova Mattinata či Di Capuova O sole mio. Zajímavým dramaturgickým prvkem bylo v tomto kontextu začlenění komorní romance Stanislava Gastaldona Musica proibita i orchestrální Bizetův Farandol z opery Arlézanka, který vychází z provensálských lidových melodií.
V operních číslech Bocelli v první polovině programu volbou tří árií a jednoho dueta z oper Giacoma Pucciniho (Gianni Schicchi, Tosca a Bohéma) připomíná rodné Toskánsko. Také text proslulé sopránové árie O mio babbino caro obsahuje četné odkazy na Florencii, tak jako celá opera Gianni Schicchi. Milovníky tohoto žánru jistě potěšil přípitek z Traviaty v podání obou sólistů a předeher k Bizetově Carmen a Rossiniho Vilému Tellovi.
Kromě písní a operních árií tentokrát Bocelliho inspirovala i operetní tvorba, konkrétně Franz Lehár a jeho Země úsměvů a Veselá vdova. Panoráma italské hudby pak ještě doplnily melodie Nina Roty k Felliniho filmu Amarcord v podání Českého národního symfonického orchestru.
Koncert sice nebyl zcela vyprodán, ale i tak byl počet zájemců o klasickou hudbu impozantní. Publikum přijalo Andreu Bocelliho i další umělce vřele a vzhledem k množství shromážděnému v obrovské moderní aréně bylo až neuvěřitelně soustředěné. Rušivě působily jen kontinuální blesky fotoaparátů a v některých místech časté pracovní zvuky vycházející ze zázemí arény. Nezvyklé také byly osvětlené obrazovky či displeje různých kamer a nahrávacích přístrojů na klíně řady lidí, ve zvláštním kontrastu s přísnou "letištní" osobní kontrolou každého návštěvníka. Ta však v době atentátů žádné patrné rozhořčení ostře sledovaných nevyvolá.
K úvaze o vhodnosti prostředí, nastolené v úvodu, jen ještě dodejme, že publikum v Sazka Areně, byť sestávalo ze všech věkových kategorií, nepochybně dává přednost klasické hudbě a tu také velmi soustředěně poslouchalo. A možná mu v prostředí ne zrovna klasickém pomohly i velkoplošné obrazovky přinášející detaily vokálních sólistů, dirigenta i orchestrálních hráčů. Přenos výrazu a niterných prožitků umělců se bezprostředností i kvalitou obrazu s televizí srovnat nedá. Podle reakcí diváků i velký moderní prostor může být při správném ozvučení vhodným prostředím pro tento typ koncertů.