Článek
Má rád poetiku periférií velkých odosobněných měst. Právě v jejich tiché zadumanosti hledá útěchu před dávno ztraceným časem. Opuštěná místa, oprýskané zdi, pokroucené ohrady, staré boudy a obnošené prádlo na šňůře jsou jeho symboly.
Ale aby při pohledu na tu zašlou krásu nebylo smutno, používá výrazné barvy, které doslova svítí do prostoru. Červená loďka vyvržená jako velryba z moře na břehu líně plynoucí Berounky, zelené topoly hrdě čnící vzhůru, rudé zimní slunce připomínající pomeranč a pruhovaná šála pohozená na sněhově bílé duchně dávají posmutnělé atmosféře přece jen lidštější rozměr.
Lidé sice nejsou na obrazech přítomni fyzicky, ale jejich přítomnost je cítit. Jako by na obraze před chvílí byli a někam si odběhli. Na zelené trávě po nich zůstala tady podprsenka, tam pestrobarevný míč, jinde zapomenutá deka u vody.
Kromě nekonečné zeleně luk kolem českých řek fascinuje Bíma i nekonečná blankytná modř oceánu, která se odráží ve stejně neomezené klenbě nebe. Žlutá zrnka písku na pláži a osamělá červenobílá bójka jsou rozpáleny sálajícím sluncem. Tak jako zlatavé lány pod posvátnou horou Říp v Polabí. Tu ovšem malíř zobrazil coby růžový mateřský prs, čnící do krajiny a symbolizující naši představu rodného kraje.
Do pamětní knihy na výstavě napsala jedna z návštěvnic, že z prací Tomáše Bíma dýchá něha a pohoda. To je bezpochyby ta nejlepší charakteristika jeho děl. A také důvod, proč se lidé na tyto obrazy stále rádi dívají a vracejí se k nim.