Billy Talent: I po letech je to jízda

Článek

V jaké formě slavíte třicáté výročí skupiny?

Gallant: Cítíme se skvěle. Člověk by čekal, že po třiceti letech rokenrolu se člověk bude cítit starší a unavenější, ale pořád je to jízda.

D’Sa: Mysl je stejně nastavená jako na začátku, ale tělo občas nesouhlasí. Tenhle schizofrenní stav už ale trvá pár let. Uteklo to a nechápu, že už je to třicet let.

V jakém stavu mysli jste kapelu zakládali?

Gallant: Především si pamatuji, jak jsem se snažil dohrát písničku. Na začátku jsem neuměl zahrát ani jednu.

D’Sa: Ta první, o kterou jsme se pokoušeli, byla Rockin’ in the Free World od Neila Younga. Když jsme ji zvládli, pokračovali jsme s Rage Against The Machine.

Kdy jste začali vnímat, že už to není zábava jen pro vás, ale i pro fanoušky?

D’Sa: Člověk si dával různé malé cíle. Pro mě byl první velký průlom, když jsme hráli v jednom torontském klubu. Jsme z předměstí, takže když se nám tam podařilo dostat a lidi nás poslouchali, měl jsem poprvé pocit, že by tohle jednou mohlo být naše povolání.

Gallant: Ano, to byl tehdy úspěch. Já se snažím si to uvědomovat a užívat průběžně, protože nikdy nemáte jistotu, jak dlouho to ještě bude trvat. Občas mám pocit, že to není možné a každou chvíli může všechno skončit. Umocnil to covid, který nám připomněl, že jistoty neexistují. Racionálně si uvědomuji, co jsme dokázali, ale vím, že na tom pořád musíme pracovat. Ať už je náš cíl jakýkoli.

Na Rock for People mluvil Sam Carter, zpěvák z britské kapely Architects, o tom, že cítí občas takzvaný syndrom podvodníka, tedy pocit, že si úspěch nezaslouží a přihodil se mu omylem. Stává se vám to někdy?

D’Sa: To dokážu pochopit. Jako umělec o sobě a své tvorbě neustále pochybujete, takže to k tomu svádí. Pro mě je vlastně pochybování s uměním nedělitelně spojené. Odhalujete svou duši, přicházíte vlastně s tím nejniternějším v sobě. To je obrovský kontrast s velkými pódii, na kterých hrajeme.

Jaké bylo nahrávání alba Crisis of Faith?

D’Sa: Bylo těžké. Potkaly nás ošklivé věci, nejen pandemie. Uprostřed nahrávání zemřela má maminka, jen těžko jsem se vracel do studia. Ale na výsledek jsem pyšný.

Gallant: Vznik naší poslední desky byl kvůli covidu úplně jiný, než jsme byli zvyklí. Ale po roce, co nové písničky hrajeme, můžu říct, že dopadly dobře. Jsou podle mě dost odlišné. Docela jsme se rozmáchli. Pozvali jsme na hostování Riverse Cuoma z Weezer a v některých částech hraje orchestr. Myslím, že se to lidem líbí.

D’Sa: Orchestr si vezeme ve formě samplů, ale jinak je všechno naživo, jako vždycky. Jednou jsme hráli s dechovou sekcí, což bylo skvělé. Ale s orchestrem jsme na pódiu ještě nebyli. Vlastně ani ve studiu, dělali jsme to na dálku. Produkoval jsem desku doma v Torontu a orchestr hrál v Nashvillu. Aranže dělal David Cambell, který se zase připojoval přes videohovor z Los Angeles. Je to machr, pracoval s Rolling Stones i Metallikou.