Bill Plympton: další film bude sranda, ale všichni nakonec umřou

Na AniFestu jste uvedl svou celovečerní středoškolskou černou crazy komedii Hair High. Před projekcí jste říkal, že jste vycházel i ze svých školních zážitků a historek. To jste asi neměl zrovna snadná učednická léta.

Skutečnost byla přeci jenom jiná. Já na svá studia vzpomínám v dobrém. Samozřejmě, vypadal jsem možná stejně naivně, nevinně, a hlavně jsem se choval plaše, co se týče žen, jako ten hrdina z filmu. Byl jsem kluk z venkova, z lesa, kterej najednou přijde do města a postrádá sebedůvěru, nezná pravidla školního společenství. Taky jsem drandil na stejným mopedu, ale nebyl jsem takovým outsiderem a otloukánkem, jako je filmový Spud. Považoval jsem se za umělce, takže mě ostatní brali. Už jako malej capart jsem věděl, že chci točit animované filmy. Dávali nějakou show v televizi, kde představovali Disneyho animátory. Já na to koukal a říkal: Chci bejt tímhle chlápkem.

Takže byl jsem pro ně něčím zajímavý, ačkoliv jsem nikdy nepatřil mezi atlety či jiné sportovce, což všichni na střední škole nejvíc obdivujou.

Nápad samotného filmu ovšem vzešel z jednoho snu. Zdálo se mi, že na dně rybníku leží auto. Najednou se mu rozsvítí světla a v něm sedí dvě mrtvoly, už v pokročilém stadiu rozkladu. Hnijící maso, červi, obyčejní utopenci. Jenže do toho ten jeden mrtvej zařadí jedničku a rozjede se. Tak mě napadl příběh dvou spolužáků, kteří se vracejí na školní ples, aby se pomstili kamarádovi, jenž jim kdysi ze žárlivosti pomohl do hrobu. Kolem toho jsem potom nabalil odposlouchané školní a maloměstské historky.

Takže třeba situace, kdy se Spud schová před šikanou na dámské záchodky a tam ho holky postříkají sprejem na vlasy, až se nemůže hýbat, je takovou historkou?

Ta zrovna ne. Ale víte, před dvaceti lety byl sprej důležitou součástí osobního vybavení, jak ženského, tak i mužského? Chtěl jsem si pohrávat s tím, jak si holky fixujou účesy a potom mají vlasy ztuhlé jako hřebíky, až to může být okolí nebezpečné. Slyšel jsem třeba o jedné, co tak pečovala o svůj vzhled, že dokonce s nalakovanými vlasy spala v posteli, jen aby si udržela dokonalej image. A jednoho dne se jí na hlavě pod kadeřemi usadili pavouci. Představte si, jak sedí někde mezi lidma a najednou jí z ofiny lezou ty breberky na světlo...

Ale ve filmu je třeba historka, kterou mi vyprávěl kámoš, co tehdy pracoval na koňské farmě. Dávali tam hřebcům nějaké pilulky na zvýšení potence a jednou někomu ujela ruka, no a ten kůň po téhle koňské viagře - nebo co to bylo - najednou zdivočel. Přeskočil plot a pomiloval se tam hned na místě s první věcí, na kterou narazil. Naštěstí to byl jen starej volkswagen. Ve filmu jsem to jen trochu rozvedl a posunul, z koníka jsem udělal kuře...

Stalo se vám - ač to zní nepravděpodobně -, že by se někdo ve vašem animovaném filmu poznal?

Měli jsme učitele, který hodně kouřil -za mých studií patřilo kouření k dobrému stylu - a často ho při hodině chytil pořádnej chraplák. Rozkašlal se, sípal a vy jste se jen díval a cítil, jak se v něm otřásaj všechny jeho vnitřnosti, jen vyskočit. Už jste je viděl na podlaze. To se teda naštěstí nikdy nestalo, ale nakreslil jsem to aspoň ve filmu. Ten by se možná poznal a snad by se i pobavil, kdyby na to šel do kina. Jenže on už umřel - vážně moc kouřil.

Ostatní charaktery a to okolo, to je všechno nadsázka ze světa střední školy. Snažil jsem se vytvořit spíše fantazijní realitu, svobodně jsem si přizpůsobil charaktery, módu i ten dobový styl.

Musím říct, že když já jsem byl na střední škole, tak u nás v Československu to bylo dost jiné. Neměli jsme třeba takové auťáky a tak velkolepé slavnosti.

Ne??? No u nás jste byl velkej šéf, když jste přijel před školu a měl velkou káru. Stát se králem školy, to bylo jako vyhrát sto metrů sprint na olympiádě.

Celou tu vaši školu ovládá až podivná soutěživost. Vy jste asi neopisovali jeden od druhého při písemkách. Vypadá to, jak se říká, že v Americe se vážně učíte od útlého věku umět se prosadit a jít dravě za úspěchem.

Americká střední škola funguje tak, že se každý snaží prosadit, být oblíbený. Ale zároveň její prostředí a všechna ta pravidla, podle nichž funguje, jsou umělá a falešná. Když vylezete ven, zjistíte, že život vypadá úplně jinak, než byly ty roky na škole. Všichni obdivujou třeba nejlepšího forvarda ze školního fotbalovýho mančaftu. To je hvězda, s níž choděj nejkrásnější holky, a všichni mu záviděj. Takovej typ ale nemá - co si budem povídat - samý jedničky. Skončí škola a on jde makat do fabriky nebo jezdit s autem. A dívčí hvězda roztleskávaček, která hrála jednu z hlavních rolí v nočních erotických seriálech každého panice, sedí doma u plotny nebo prodává v supermarketu. Vezměte si Billa Gatese, to byl přesně kluk, kterýho na škole neměl nikdo rád, všichni se mu posmívali, a dnes jde o jednoho z nejmocnějších mužů na světě.

O vás se říká, že kreslíte hrozně rychle. Jak vypadá váš styl práce?

Když jsem začínal, narazil jsem na jednoho ruského imigranta. Bavili jsme se a já mu říkám, že chci natočit animovanej biják. A on na to, že dobře, že mi na to dá tři tisíce dolarů. Byl jsem nejdřív nadšenej. Ale jak jsem o tom večer přemýšlel, uvědomil jsem si, že ten chlápek mi sice dá prachy, ale zůstanou mu v rukou všechna práva. Může mi dokonce diktovat, jaký mám dělat příběh. Přitom já jsem měl v bance taky asi tři tisíce. Tak jsem si je šel druhý den vybrat a řekl jsem si, že do toho půjdu za svý. Takhle vznikl můj film Your Face, který byl hned nominován na Oscara, a já jsem na něm vydělal třicet tisíc dolarů. Díky tomu jsem si velmi brzy uvědomil, že to základní je vlastnit film, být producent. Nejenom animátor a režisér.

Samozřejmě nejsem žádnej boháč, nemůžu si dovolit natáčet filmy s rozpočty, jako mají Dreamworks nebo společnost Disney. Znamená to tedy, že hodně práce musím zastat sám. Napíšu příběh, všechno si nakreslím i animuju. Film High Hair mě stál asi jen 300 tisíc dolarů. Rok jsem jej psal a další rok kreslil. Najal jsem sice pár lidí, kteří pomáhali, ale zjistil jsem, že mě to jen zdržuje.

Musel jsem chodit a vysvětlovat, jak to mají dělat, předělávat, opravovat. Sám jsem schopen udělat tak sto kreseb denně, tedy 30 sekund filmu. Ale mě to všechno vážně hrozně baví. Co je těžší, to je jít a prodat ty filmy, vyjednávat kontrakty a smlouvat procenta. To je hrozně únavné...

Než jste přijel do Třeboně, říkalo se tady o vás: to je ten vynikající filmař, který byl nominován na Oscara a který dělá hodně bizarní a morbidní filmy. Odkud berete inspiraci?

(smích) Žiju v New Yorku, to někdy stačí. Je to město z animovaných seriálů, šílené a neuvěřitelné. Stačí se jen projít v davu a už máte plno inspirace. Slyšíte spoustu jazyků, potkáte množství minorit, dějou se tam šílené věci. Vedle toho, že New York je samozřejmě hlučný a špinavý, je docela surrealistický. Taky se vám přiznám k tomu, že jsem v minulosti bral drogy, kouřil trávu a tak. Když jsem šel na školu, kreslil jsem hodně dobře, ale trochu jako kamera. Jen jsem věrně obkresloval realitu. Dělal jsem nudné obrázky, nebyla v nich žádná osobitost. Ale ty drogy zabraly. Zajímavá věc, najednou jsem začal kreslit velmi bizarní a krásné věci. Našel jsem si vlastní styl.

Odkud je třeba to vzteklé paranoidní psisko z filmu Hlídací pes?

To se mi přihodilo v parku, když jsem byl běhat. Viděl jsem tam chlápka se psem a ten pes štěkal na holuby. Byl zuřivostí celej bez sebe. Vypadalo to až dojemně, jako by v tu chvíli bránil páníčka nejen před holuby, ale před všemi nebezpečími světa. Ten paranoidní scénář mě potom už napadl sám od sebe. Co by se všechno mohlo stát, co si takovej věrnej a oddanej pes může představovat, že se všechno skrývá na louce, jaká nebezpečí číhají na jeho pána v parku.

Jaký je váš vztah ke zvířatům?

Proč se ptáte? Snad nejste taky jeden z těch, co si myslí, že režiséři hraného filmu natáčej rádi o ženskejch a animátoři jen o zvířatech?

Já za sebou moc zvířecích filmů nemám. Hlídací pes byl mým prvním, který nějak fungoval. Je ale fakt, že v tom příběhu nenajdete moc šťastného ani sladkého hafana, jako je třeba myšák Mickey. To ale ještě nic nebylo. Teď mám roztočený další film, který se bude jmenovat asi Psovod. Dělám si v něm legraci ze psů, co vodí slepce. Bude to sranda, ale všichni nakonec umřou. Už vidím ty dopisy diváků.

Píšou vám hodně? Vyčítají vám třeba, že si děláte legraci z vážných věcí?

Občas skutečně dostávám pohoršené vzkazy. Nevím proč, ale často mi píšou hlavně ženy a vyčítaj mi, jak je ve filmu ukazuju. Jsou na to nějak citlivé. Třeba si stěžovaly na Cherri z Hair High. Ale přitom ten hlavní záporák je chlápek Rod, který Cherri a Spuda zabije.

Asi jim vadí stereotyp roztomilé blondýnky, která je hloupá a nosí u sebe knihy proto, aby vypadala chytře.

No jo. Jenže dnes už snad není možné dělat si srandu, aniž byste se někoho nedotknul. Vyrukujou proti vám ženský, jindy se ozve jánevímjaká společnost na obranu dobrého jména Eskymáků. Já ale jen vyprávím příběhy, které mi připadají legrační. Kdybych měl u každého filmu myslet na to, že si musím dávat pozor, abych se nikoho nedotkl, nemělo by valný smysl vůbec točit. Dělal bych bijáky jako Disney, vždy milé, nekonfliktní, opatrné a za každou cenu politicky korektní...

Já si ale na rozdíl od chlápků z téhle fabriky nemyslím, že takhle vypadá humor. Ten můj je anarchistický, ničivý a snad i - doufám -očišťující.

Proč?

Protože takovým věcem se lidé smějou. Když někdo projde kolem, je zamyšlenej a roztržitě vrazí hlavou do sloupu, můžete se potrhat smíchy. Ale proč? Vždyť ho to musí fakt bolet a navíc si ten nešťastník určitě připadá jako největší pitomec v okolí. Na to ale vemte jed, že takový humor je univerzální. V New Yorku se vám budou chechtat stejně jako v Pekingu nebo v Třeboni. Ale když si dovedete tu situaci v duchu znovu přehrát, vychutnat si ji, možná se začnete smát sám sobě taky. Smích je totiž jako medicína, která dovede utišit i bolest. Takže mám jen jednu radu: Musíme se naučit víc smát.

Jedním z těch, kdo mě hodně ovlivnili, byl třeba Charles Addams, proslavený kreslíř z New Yorkeru, který udělal i původní komiks Adamsovy rodiny. Jeho humor mám moc rád, někdo v jeho příběhu umře, všichni truchlej, ale vy se válíte po zemi smíchy.