Článek
Podle kurátorů manželů Ševčíkových už svým názvem výstava odkazuje „k základnímu rámci neo-modernizace“. Jejím cílem je zachytit v českém umění „podstatné myšlenkové a názorové transformace uplynulých dvaceti pěti let“.
Zastoupena je na ní střední a mladší výtvarná generace a setkáme se s mnoha díly, která „vznikla ze vzdoru proti uniformitě, převládajícím konvencím a nudě“, jak uvádějí organizátoři. Vnitřní energie z nich ani po mnoha letech nijak nevyprchala a zásluhou výtvarníka Zbyňka Baladrána mají i atraktivní instalaci.
Zajímavá je také dokumentace důležitých výstav v Česku v letech 1985–2010, připomenutá souborem katalogů, které jsou vystaveny tak, že si jimi může divák volně listovat. Ocenil bych i kvalitní sborník s texty filozofů, sociologů a kritiků umění, včetně zahraničních. Za to vše bych dal nějakých 90 procent.
Výhrady mám ale k tomu, co tím vším má být divákovi vlastně sděleno. Definoval bych to jako teoretickou manifestaci cesty od malby k videu, od malovaného obrazu k obrazu v televizní bedně. Při takové předem dané strategii jsou eliminovány mezigenerační konfrontace, ale i generační souznění.
Ševčíkovi jako hlavní mozky projektu Ostrovy odporu
Toto pojetí vypadá tak, že jedna generace odvede v průběhu patnácti let jistou práci na „změně umění“ a pak ze scény odchází přímo do kopru a nastupuje generace další se zcela novým „uměleckým konceptem“, která však má také jen svoji omezenou dobu životnosti, než ji nahradí „progres“ těch dalších.
Jako historik umění si nedovedu dobře představit, že bych ocenil výstavu o benátském umění let 1550–1575, kde by byl mladý Tintoretto, ale nikoli starý Tizian, protože ten by se do manýristického „konceptu“ nehodil, byť právě v této době vytvořil svoje nejúžasnější díla. Takže za to dávám nějakých 10 procent.
Pokud si výtvarnou scénu představíme jako přírodní rezervaci, pak manželé Ševčíkovi, hlavní mozky projektu Ostrovy odporu, předem teoreticky vytyčili v bujném terénu dané kóty, poté z cesty odstranili vše, co jejich stavbě překáží (třeba ateliérové sklo – pýchu českého umění), a vystavěli svou dálnici odpovídající podle nich nejprogresivnějším parametrům.
„Původně jsme to chtěli nazvat kolaudace,“ řekl trefně při tiskové konferenci Jiří Ševčík.
Své ostrovy odporu má tato „kolaudace“ i na půdě samotné Akademie výtvarných umění, a to u těch, kteří si místo videokamer a fotoaparátů kupují zase malířské štafle a tuby s barvami.
„Žádná virtuální realita nenahradí přirozené malování,“ tak to ve sborníku, který doprovází výstavu ve Veletržním paláci, přesně formuloval malíř Jiří Sopko, jehož názor je organizátory výstavy uveden jakožto postoj vidící vše z „tradiční pozice“.
V západní Evropě už v 70. letech vyvolala proklamovaná likvidace malby ze strany teoretiků minimalismu a konceptuálního umění velmi záhy hlad po obrazech mezi umělci i sběrateli, což se dodatečně projevilo také ve výstavních síních.
Jsem si prakticky jist, že totéž se odehrává dnes, takže možná stejní kurátoři nám za pár let objevně ukážou tento fakt jako zbrusu nový generační „koncept“ na výstavě nazvané třeba Nové ostrovy odporu.
Celkové hodnocení: 50 %
Ostrovy odporu
Veletržní palác Praha,
do 1. srpna 2012