Článek
Bídníky známe také v úchvatné a po celém světě stále hrané divadelní muzikálové verzi s hudbou Clauda-Michela Schönberga. A právě tu jinak výborný režisér Tom Hooper (Králova řeč) bohužel až obdivuhodným způsobem zkazil.
Převádět divadelní představení na plátno je vždycky tvrdý oříšek – film potřebuje úplně jiný způsob vyprávění, jiné akcenty. Hooper však ponechal divadelní muzikálovou verzi prakticky netknutou, což přineslo hned tři zásadní problémy.
Děj je oproti knize osekán na nejzákladnější příběh, což v divadelním muzikálu nevadí, filmu však chybí hlubší propracování postav, jejich zázemí, motivace i celkového společenského prostředí, v němž se odehrává.
Navzdory tomuto okleštění má film kvůli zachování hudební složky zcela neúměrnou délku 157 minut. A konečně je velmi statický, protože jednotlivé postavy zpívají nejen celé písně, zpívají všechno. Jen velmi stručně – ostatně stejně jako skoro tříhodinový film – připomeňme, že jde o příběh Jeana Valjeana, který byl za krádež chleba odsouzen na galeje a po letech podmínečně propuštěn. Zbytek života ho pak pronásleduje komisař Javert, muž zákona, který v něm navždy vidí jen zloděje.
Valjean dosáhne inkognito vysokého postavení továrníka a starosty, po smrti propuštěné dělnice Fantine vychová její dceru Cosette a jeho finální střetnutí s Javertem se odehraje v Paříži, na barikádách revoluce.
U Huga i ve zdařilých adaptacích je to nesmírně emotivní a myšlenkově bohatý příběh. Tato se však příliš soustředí na zpěv, v nekonečných minutách sledujeme zpívající herce v čele s Hughem Jackmanem (Jean Valjean), Russellem Crowem (komisař Javert) či Anne Hathawayovou (Fantine).
Proč všichni pláčou
Kamera je snímá převážně v detailech nebo kolem nich krouží, dává vyniknout mnohem víc písním než ději. Milovníci oněch písní tak sice mohou být spokojeni, ale diváci filmoví mohou docela i tápat v tom, proč tu jsou všichni tak zoufalí, zbědovaní, trpí, pláčou…
Jejich emoce jsou málo uvěřitelné, protože se rozplývají ve zpěvu bez toho, abychom sledovali působivá hudební a taneční čísla jako v divadle. Ostatně i to, že se zpívá všechno, působí místy až komicky, protože některé věci se i v muzikálech mají vyslovit, a ne vyzpívat (třeba když Valjean čte dopis).
Technicky je film skvělý, při trikových záběrech na galejníky i při davových scénách a na pařížských barikádách člověk doslova touží, aby se prostě přestalo zpívat a hrál se velký historický příběh. Čehož se samozřejmě nedočkáme, takže časem se můžeme nudit, protože detailní záběry až na hlasivky jednotlivých aktérů nemají ani napětí, natož emoční náboj.
Herci se snaží, seč jim síly stačí, všichni zpívali naživo, takže podle výše hudební zralosti mohou diváci (ne)obdivovat i Jackmanovy či Croweovy pěvecké schopnosti. Anne Hathawayová se pro roli Fantine nechala ostříhat dohola, což je vzhledem k tomu, že její part věru není velký, dost velkým důkazem toho, že všichni dali do díla maximum.
Výsledek je však bohužel také důkazem toho, že některé věci se prostě nemají dělat. Tvůrci se zaštiťují snahou uchovat muzikál dalším generacím – v divadlech ho v budoucnu mohou i nemusejí znovu studovat, tak aby tu zkrátka byl. Budiž, ovšem postavit kamery do hlediště by bylo šťastnější. Celkové hodnocení je tedy problematické: Hugo napsal výtečný román, tvůrci divadelního muzikálu ho neméně zdařile adaptovali. Film přesto na víc než na průměr nevydá.