Článek
Není vůbec náhodné, že po Evě Tálské, která v roce 1974 v brněnském Divadle Na provázku stvořila podle jejího díla Bouřlivé výšiny, vraceli se k tématu čas od času i další experimentátoři. Do ringu vrací ale Na větrné hůrce rozhodným gestem teprve Jan Mikulášek v ostravském Divadle Petra Bezruče, které s jeho inscenací zahájilo provoz v rekonstruovaných prostorách. Věc názoru: poněkud zneútulněných.
Antihrdina a bastard
Slovo, gesto, grimasa, choreografické repetice němých výkřiků fázují vyjádření nálady, činu, ale třeba i násilí a smrti. To všechno umocnilo příběh Emily Brontëové v řádu uměleckého Mikuláškova vidění světa a vyjadřování rozporuplných pocitů jeho tvůrčí generace přihlížející stále znepokojeněji konci civilizace a lidství.
Proto režisér akcentoval postavu Heathcliffa (Tomáš Dastlík) v jakémsi až archetypálním obrazu násilí, bezcitu, zla, jehož původ hledejme v odstrkovanosti přehlíženého tvora, kterého osud předurčil k asociálnímu vnímání světa. Z romantického hrdiny vytvořil Mikulášek existenciálního štvance.
V našich časech rozumíme takovému prototypu antihrdiny a bastarda lépe než rozervaným motivacím pomstychtivou ublížeností. Heathcliffů je přece plno ve stále frustrovanější společnosti i ve vřesovištích partajní politiky.
Hrůza z bezcitu
Větší sílu a odolnost přisuzuje autor inscenace ve shodě s autorkou fatálním ženám, zastoupeným Na větrné hůrce Kateřinou Earnshawovou (Sylvie Krupanská) a Isabelou Lintonovou (Tereza Vilišová). Výkony uhrančivé, ve jménu znaku. Mrazivá, expresívní, vybičovaná atmosféra. Hrůza z bezcitu. Bez katarze!
Emily Brontëová: Na větrné hůrce. Dramatizace Jan Mikulášek a Marta Ljubková. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek. Dramaturgie Marta Ljubková, výprava Marek Cpín. Premiéra 3. února v Divadle Petra Bezruče Ostrava.
Celkové hodnocení 90%