Článek
V Divadle Járy Cimrmana zaujímal zesnulý Pavel Vondruška pozici beznadějného poplety a mluvky. Velký smích pokaždé vyvolala ohlašovaná kniha jeho pamětí s názvem Mé druhé dětství. Jaký ale byl člověk, o němž tři čtvrtiny národa věří, že tak dlouho hrál dirigenty v českých filmech, až se jím stal doopravdy?
Především vzdělaný. Málokdo ví, že původně začal studovat matematiku a deskriptivu, sám ovšem tvrdil, že omylem, takže toho po jednom semestru nechal.
Déle vydržel u studia pedagogiky a angličtiny, z níž odešel na HAMU, kde absolvoval dirigování u osobností, jakými byl Karel Ančerl či Václav Talich, a operní režii u Ferdinanda Pujmana. Dirigentskou kariéru začínal v Armádním souboru VN, s nímž se dostal až do Číny, jako operní dirigent působil v Olomouci i Ostravě, než dal přednost místu korepetitora v Národním divadle. Od konce 70. let pak stál v čele orchestru činohry ND, pro niž složil i bezpočet scénických hudeb.
Seděli jsme spolu řadu let v jedné místnosti v Národním divadle. Nepoznala jsem člověka zvídavějšího, než byl Pavel. Na jeho stole se povalovaly kromě not i podivné grafy, to když zrovna tvořil složité dokreslované křížovky. Nestačilo mu, že ovládal základní evropské jazyky, tak se začal učit esperanto. Vášnivě pátral po původu slov a hrátky s češtinou patřily k jeho soukromým koníčkům, v nichž se trumfovali se Zdeňkem Svěrákem.
Jako muzikant i herec se uplatňoval jak v Národním, tak i u Cimrmanů, jejichž humor miloval a dokonale ho dovedl spoluvytvářet. Nevadilo mu, že si ho lidé ztotožňovali s naivkou, jehož vytvořil. Měl rád mystifikace. V desítkách malých rolí prošel českým filmem, většinou nad plným talířem. Vzpomínáte si na jeho „Ale já zelí nemůžu“ ze Slavností sněženek?
„Pocházel z Volyně, byl vlastně naším sousedem a neuvěřitelně vzdělaným člověkem. Mluvil asi devíti jazyky, uměl hrát na několik hudebních nástrojů, zajímala ho historie i divadlo. Tento nepatrný a velice skromný člověk, který se nikdy nedral do popředí, byl v podstatě obrovskou živoucí encyklopedií,“ řekl ČTK režisér Zdeněk Troška.
Pavel Vondruška byl věčně zvídavé dítě, jemuž bylo nejlépe mezi lidmi. I proto s takovou vášní prováděl turisty po jevišti Stavovského divadla, až se mu to stalo osudným. Při pádu se vážně zranil. Ale on si přál umřít na jevišti. Bez něj – a bez lidí, kteří ho měli rádi – byl totiž hrozně nešťastný. [celá zpráva]
