Článek
Beyoncé nedělá chyby. Její zpěv je dokonalý, stejně jako výprava. V některých chvílích má na pódiu více než dvacet lidí a všechno to diriguje s oprávněným sebevědomím popové bohyně.
Přesto její vlastní soulové balady začnou po půl hodině nudit a řízná coververze Alanis Morissette představuje záchranné lano, které koncert vytahuje z propasti ospalosti. Osvěžující je i mezihra Deja vu Jazz Medley a krátká přestávka, kdy hvězda nechala prostor svým talentovaným tanečníkům a stepařům.
V další části zpěvačka vzpomíná na dětství a mládí, předvádí ukázky starých písní včetně jedné od Michaela Jacksona, ale všechny přerušuje v polovině a vrací se k vyprávění svých životních osudů, což je dost otravné.
Velkolepý závěr, opět nový kostým, tanečníci a večer vrcholí. Beyoncé zvládá popové řemeslo dokonale, vypadá fantasticky, hýbe se fantasticky, zpívá fantasticky. Někdy ale slavná tvář za silným make-upem vyvolává dojem profesionálky, která řídí mechanickou megashow, v níž chybí nějaké sdělení.