Článek
Příběh neuvěřitelné kariéry talentovaného brémského rodáka, jenž aktivně bojoval za třetí říši a jen díky britskému zajetí se stal sportovní legendou, vypráví teď výborný film. Německý režisér Marcus H. Rosenmüller ho nazval prostě: Brankář.
Před diváky v Praze se nijak netajil tím, že ještě před tím, než začal snímek natáčet, bylo rozhodnuto o jednom z jeho klíčových momentů. Zachycuje finále Anglického poháru mezi Manchester City FC a Birminghamem City FC v roce 1956. Skončilo vítězstvím prvně jmenovaného 3:1 a z Trautmanna udělalo symbol sportovní odhodlanosti, zápalu. Posledních sedmnáct minut totiž dochytal se zlomeným krkem a od smrti, jak mu později sdělili lékaři, jej dělilo pár milimetrů.
Co řekl Petr Čech
Pozoruhodné, především pro Čechy, je rovněž to, jak se o události staré přes šedesát let dozvěděl Rosenmüller: „Jednou jsme natáčeli s vaším Petrem Čechem menší videa. Bavili jsme se o všem možném. Probrali jsme jeho zranění hlavy, kvůli němuž nosí helmu. Najednou mi řekl: víš, že jsem nebyl první vážně zraněný brankář ligy? Začal mi vyprávět o Bertovi.“
Tehdy si prý pomyslel jediné, jak je možné, že on, Němec, o něm nikdy neslyšel? Začal se ptát krajanů, zda jsou na tom stejně. „Zjistil jsem, že není známý mé generaci, ale mí rodiče věděli přesně, o koho jde. I přesto, že nikdy nenastoupil za Německo, nikdy nedostal pozvánku reprezentovat. Vím, že to Berta hodně mrzelo,“ prozrazuje.
Že se nemýlí, si můžete být jistí. Záhy po Čechově otázce začal vedle vyptávání v okolí také aktivně hledat kontakt na krajana. Uspěl. Za fotbalovou legendou se pak vydal v roce 2010 do domu poblíž španělské Valencie. Dlouhé hodiny a hodiny si povídali: o národu, o vině, lidské naivitě, nadějích, lásce a jednom výjimečném životě v neobyčejné době. „Bert měl od začátku jedinou podmínku, aby můj film vystihl celou poválečnou dobu, aby se nezaměřil jen na slavné finále roku 1956,“ podotýká režisér.
Finále Anglického poháru v květnu 1956 dochytal Bert Trautmann i se zlomeným krkem.
Základem scénáře jeho filmu jsou tak Trautmannovy vzpomínky doplněné o archivní reálie. Když byl hotový, hledaly se na snímek s rozpočtem 12 milionů eur (308 mil. Kč) peníze. Do evropských a asijských kin se dostal letos na jaře. Českou premiéru bude mít 20. června.
Prostě jsem věřil
Právě Trautmann se podle Rosenmüllera stal symbolem smíření. Nacista, Němec, zajatec nikdy neříkal věty: dělali to všichni, přidal jsem se z donucení. Naopak. Otevřeně, veřejně přiznával, že třetí říši v mládí pevně věřil, že do války v sedmnácti letech narukoval dobrovolně, že za zásluhy v ní získal Železný kříž 1. třídy…
Jeho upřímnost nejdříve Ostrovany šokovala. „Byl jsem voják. Dělal jsem to, co dělají jiní vojáci jiných států. Bojoval za vlast. Když jsem tu lež prohlédl, neměl jsem odvahu se jí postavit. Neměl jsem odvahu zastavit ty zločiny…“ opakoval donekonečna. V rozhovorech s filmaři přiznal i to, že zlom v jeho vidění světa nastal na Východě, kdy jednou v noci uslyšel za lesem výstřely. Šel se na místo podívat a se strachem, ukrytý za stromy pak sledoval vraždění ukrajinských židů. Celý život si v sobě pak nesl vinu za to, že nezasáhl.
Zároveň svým kritikům pokládal stále stejné otázky spojené s logickým vysvětlením: „Byl jsem vyděšený. Mladý. Věděl jsem jistě, že – když cokoli udělám – další kulka bude pro mě. Jak byste reagovali vy?“
Upřímnost zabrala. Pravda, po delší době. Než mohl ukázat až neuvěřitelný talent zastavit většinu míčů mířících do sítě jím střežené branky, čekala vedení jeho domovského Manchester City FC obří bitva s fanoušky. Při největším protestu proti němu, „náckovi“ se jich před klubem sešlo kolem dvaceti tisíc.
Rozhodl rabín
Pošlete nacistu domů, psaly tehdy noviny. Bojkot přinesl klubu obrovské prodělky. Podpořily jej tisíce a tisíce fanoušků, včetně těch židovských. Právě židé v Manchesteru přitom tvořili početnou, vlivnou komunitu, z nichž řada členů opravdu milovala fotbal, a zároveň při holocaustu ztratila celé rodiny.
Za zásluhy na hřišti i mimo něj dostal od královny v listopadu 2004 Řád britského impéria.
Tleskat nepříteli, jehož by raději viděli před popravčí četou než na hřišti? Koncem 40. let? To rozhodně nechtěli. Vedení klubu přesto v kauze Trautmann neustoupilo. A jak se někdy stává, na pomoc mu přišel až nečekaný spojenec. Význačný rabín se slovenskými kořeny Alexander Altmann, jehož hlas, názor otištěný ve vlivném deníku volající po „hodnocení konkrétních lidí podle jejich konkrétních činů“ vypjaté veřejné mínění zvrátil.
Nenáviděný Němec dostal šanci, čehož Manchesterští nikdy nelitovali. Jejich barvy hájil od roku 1949 do roku 1964 v celkem 545 utkáních. Stal se legendou, jíž fanoušci později s láskou říkávali: náš Bert…
Ve filmu ho hraje slavný Rosenmüllerův krajan, David Kross. „Chtěl jsem Němce, hvězdu. A my jich zase tolik doma nemáme. Pokorně jsem poprosil Davida, jestli by to vzal. Naštěstí souhlasil,“ směje se režisér. Hvězda snímku Předčítač, kde vytvořil jednu z ústředních rolí po boku Kate Winsletové, musela podle něj před první klapkou pořádně zapracovat na fotbalovém umění. Aby jeho pohyby vypadaly co nejvěrohodněji, dostal tři a půl měsíce u trenéra z 1. FC Unionu Berlín. Učil se také tancovat, neboť snímek vedle sportovní roviny zachycuje hlavně velkou lásku rodící se na jedné velké nenávisti, k lidem, k národu, jenž kvůli ideím o nadřazenosti zabil desítky milionů nevinných.
Kde začíná a končí kolektivní vina? Může jedinec podobné věci zvrátit?
Je vinný, když – byť na chvíli – uvěří v sílu ideálu, který, jak poměrně záhy zjistí, zabíjí? Co může dělat? I toto pozoruhodný snímek řeší. Ne náhodou hlavní hrdina říká ženě svého srdce: „Raději bych s tebou tančil, než stál na bitevní poli.“
Válku si nevybral
Filmaři natáčeli Brankáře na několika místech, celkem 45 dnů, a to hlavně v Německu a v Británii. Pracovali mimo jiné ve starém domě v bavorském Dachau, asi kilometr od neblaze proslulého koncentráku. „Tohle místo bylo a stále je hodně smutné, navíc jsme ve velkém vedru točili scény, v nichž jsou všichni na place dost oblečení. Cítil jsem se po každém záběru jako dobře uleželý sýr…
Tak raději přidám veselejší historku z natáčení. O ovcích. V našem filmovém příběhu se splaší v Bavorsku, ale vběhnou do ulic v Severním Irsku. Jelikož špatně plavou i létají, museli jsme je obměňovat,“ vzpomíná režisér s tím, že největší výzvou byly ovšem pro celý štáb záběry z velkých fotbalových stadionů, včetně legendární Wembley: „Tohle se nám hodně prodražilo, ovšem bez nich by to nešlo.“
Bert Trautmann
Němec, nacista, který záhy po 2. světové válce svou upřímností a talentem pro míč dokázal přesvědčit Brity, že jedinec neodpovídá za zločiny svého národa. Do britského zajetí se dostal v roce 1944 po bitvě v lesích u německého města Kleve. Přežil ji jako jeden z devadesáti z původní tisícovky Němců.
Pevně také věří, že o našich životech rozhodují často náhody, které neovlivníme. Dodnes je tak, jak dodává, vděčný za práci, při níž před lety potkal Petra Čecha, který mu o Bertovi prvně pověděl: „Náš film je o muži, jenž miloval fotbal, Anglii a manželku Margaret. Dokázal si tam, ač zprvu pro většinu národa nepřítel, najít nový domov. On si válku nevybral. Narodil se v době, která k ní dospěla, a díky šťastné povaze, výjimečnému nadání vytrval ve všech životních bitvách. Z nenáviděného nácka se stal britským hrdinou.“