Článek
V roli gratulantů vystoupil proslulý soubor 12 violoncellistů Berlínských filharmoniků s programem věnovaným nejen dílu Antonína Dvořáka, ale i skladbám Verdiho, Debussyho, Gershwina či filmové hudbě.
Vznik této formace, která se průběžně obměňuje, se datuje do roku 1972, kdy byli její zakladatelé inspirováni skladbou Julia Klengela pro dvanáct violoncell, provedenou jejich předchůdci v Berlínské filharmonii v roce 1920.
Hru souboru charakterizuje zvuková proměnlivost, přesná souhra, bezchybný rytmus a technika neznající hranic. Dvanáctka, jak jsou tito cellisté nazýváni, zvolila na úvod pražského koncertu Furiant z první řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka a jednu z jeho Čtyř písní Kéž duch můj sám.
Klavírista Ivo Kahánek: V Beethovenovi se za orchestr neschováte
Hráči upoutali sehraností, krásným sametovým tónem, lyričností a kultivovaností, kvalitami pro Dvořáka tak nezbytnými.
Hlavní téma Furianta zaznělo s veselou tanečností, pozadu nezůstali ani ostatní hráči v roli doprovodu. Jinou tvář ukázali v Humoresce, kterou Stephan Koncz nazval Dvořák Swing, a cellisté ji s chutí a citem pro tento žánr zahráli.
Cenu Antonína Dvořáka za rok 2023 převzali ve středu 29. listopadu ve Španělském sále Pražského hradu členové Panochova kvarteta.
Žánrové přestupy a úkroky se konaly po celý večer. Verdiho Ave Maria vyznělo vytříbeně a citlivě, zaznamenání hodné bylo jednotné vibrato a do pianissima ústící závěr. Debussyho Svit luny sice okouzlil lehkostí, něhou a příznačným impresionistickým oparem, ale úprava Wilhelma Kaisera-Lindemanna, který aranžoval většinu skladeb, postrádala typicky křehkou barevnost klavíru.
Humor nechyběl skladbě Vincenta Scotta Sous les ponts de Paris, která svým valčíkovým rytmem a okatými disonancemi pobavila hráče i obecenstvo.
Boris Giltburg a manželé Jarůškovi natočili Dvořákova klavírní tria: Největší ocenění už jsme dostali
Lehkonohá, i když technicky nikterak snadná byla skladba Henriho Bourtayra Fleur de Paris, svůj cit pro synkopy předvedli hráči v Gershwinově Clap Yo’ Hands, v níž si s chutí zajamovali včetně luskání prstů. Známý Ellingtonův Caravan byl přehlídkou různých technik – od pizzicata po údery do strun –, přesto skladba vyzněla poněkud akademicky.
Jak umí dvanáctka zahrát filmovou hudbu, ukázala v Manciniho Růžovém panterovi, v němž se neuvěřitelným způsobem poskládaly party všech hráčů do jednoho celku. Přestože to byl pro toto obsazení nesnadný úkol, výsledek působil dojmem nesmírné lehkosti.
Dvanáctka Berlínských filharmoniků patří ke světově uznávaným souborům.
Ve dvou závěrečných skladbách se energie pódia definitivně prolnula se zaujetím posluchačů. Kaiserova-Lindemannova The 12 in Bossa Nova nakažlivým rytmem málem roztančila publikum a závěrečná Piazzollova Fuga y misterio stvrdila bravuru a virtuozitu souboru.
Dva přídavky celý večer korunovaly. Morriconeho Muž s harmonikou z filmu Tenkrát na Západě zněl tak, jako by ho nehrálo seskupení cellistů, ale harmonika s orchestrem, a závěrečná swingová klasika – Carmichaelův Stardust – navodila atmosféru amerických předválečných let, jazzových klubů a nejlepších swingových orchestrů.
Dvanáct violoncellistů Berlínských filharmoniků připomnělo, jak příjemná je hudba různých žánrů v excelentním podání.
Dokonalé porozumění Hrůši s Vídeňskými filharmoniky
