Článek
Je to vděčná scéna pro hostování slavných: Antonio Banderas v muzikálu Devět, Al Pacino ve Wildově Salome, Bohéma v režii Baze Luhrmanna, Wojzek s hudbou Toma Waitse v režii Roberta Wilsona, Večer tříkrálový a Strýček Váňa s Emily Watsonovou v režii Sama Mendese, Hra, kterou jsem napsal v režii Kennetha Branagha či Ibsenova Strašidla v režii Ingmara Bergmana.
Pět představení švédského Královského národního divadla v BAM bylo tak vyprodaných, že zájemci o lístky vás stavěli už daleko před divadlem. Bergman hru nově přeložil (je to jeho první překlad divadelní hry a odvážil se něco takového udělat až po šedesáti letech práce v divadle), prokrátil a zadaptoval. Doplnil ji výpůjčkami ze Strindbergovy Sonáty příšer a Pelikána a jednu celou scénu si dovolil přepsat.
Při zkouškách se prý neustále dovolával Ibsenova ducha, zda s tím či oním krokem souhlasí nebo ne.
Strašidla napsaná v roce 1881 měla premiéru v norštině v Chicagu v roce 1882, rok před jejich skandinávskou premiérou ve Švédsku (Norsko bylo tehdy jeho součástí), osm let před premiérou v Paříži, po níž brzy následoval Londýn (skandální představení nakonec zhlédli i královna Viktorie a arcibiskup canterburský) a v roce 1906 hru uvedl Berlín na scéně Edvarda Muncha.
Bergman už v New Yorku hostoval s Ibsenovým Peerem Gyntem a Domovem loutek a Strašidla na to logicky navázala.
Pětaosmdesátiletý režisér, "velký šílený Švéd", jak mu tu přezdívají, jako už poněkolikáté ke konci svého dlouhého života prohlásil, že toto je jeho poslední divadelní inscenace. Londýn, který viděl Strašidla v květnu, byl představením omráčen, reakce byly hněvivé i nadšené a kritici poznamenávali, že se "Bergman loučí hodně nahlas" a že to není žádná "labutí píseň, ale výkřik".
Strašidla jsou rodinné drama, v němž vystupuje pouze pět postav: matka, nemocný syn, služebná (nevlastní dcera a sestra), místní tesař, co ji adoptoval, a rodinný přítel pastor. Ve své době hra protrhla mnohá tabu - téma syfilidy, euthanasie, volné lásky i incestu.
Původně "revoluční" hra však dnes nepobouří. Dysfunkční rodina, v níž se lže a předstírá a jednoho dne to všechno vyšplouchne napovrch jako nahromaděná špína, je dnes bohužel tématem už i dětských knížek či leporel.
Bergman dovedl do šokujícího konce to, co Ibsen nechal otevřené: v závěrečné scéně, kdy syn prosí matku, aby mu dala morfin a urychlila smrt, až se jeho nemoc nezvratně zhorší, to Helena Alvingová opravdu udělá.
Je to už víc metafora a symbol než reálná situace. Osvald, vysvlečený do naha, se zmítá na zeleném sametovém koberci v krásném, smutném, rodinném salonu, za vysokým oknem zapadá slunce, které on vzhledem k postupující slepotě už nevidí, připlazí se k matce, která nalije do sklenky šampaňské a podá mu smrtelnou dávku.
Matka vlastnímu dítěti, syn se stočí do klubíčka jako v lůně, a tak, jak přišel na svět, z něho zase odchází, v obou případech z vůle své matky, která dělala příliš mnoho, aby měl její syn lepší život. Strašidla rodí zase jen strašidla.
Vědoma si toho, jak Bergmanovu filmovou a divadelní tvorbu propojují vzájemné vazby, a také toho, že ve Strašidlech hrají dva herci, kteří hráli i ve filmu Fanny a Alexander, mě zaujala konfrontace mezi oběma díly.
Film je jakýmsi barokním, opulentním protipólem střídmých, bezútěšných Strašidel: zalidněný postavami v přeplněném, bohatém domě na Štědrý večer, v rozvětvené rodině, která má také spoustu strašidel: bývalý manžel, otec sourozenců, který vystupuje v celém filmu v bílém obleku ducha, a současný manžel vdovy - přísný pastor (korespondují s postavami dávno mrtvého manžela a pastora Manderse ze Strašidel, do nichž obou byla Helena zamilovaná), strejda alkoholik (tesař Engstrand je pověstný opilec) - a nejpůvabnější srovnání: kulhavá služka, již přivede pán domu do jiného stavu a která pak i s novorozenětem usedne k všeobecné radosti ke stejnému stolu s jeho manželkou (současná služebná Regina ve Strašidlech je dcera bývalého pána domu s bývalou služebnou, v Ibsenovi se to však ututlá a vede k tragickému konci).
Zdá se, že Bergman vedl rozhovor s Henrikem Ibsenem už dlouhá léta. Jak kdysi režisér prohlásil: film je náročná milenka a divadlo věrná manželka.
Oč byl ve filmu Fanny a Alexander rozmařilejší, o to byl ve Strašidlech střídmější: stroze elegantní scéna, jednoduchá, minimální přestavba, jen střed jeviště, který se symbolicky otáčí do kruhu, pouze pár efektů, velmi civilní, vynikající herecké projevy, minimalisticky čisté, krásné představení. Jako hudba - několik pomalých úhozů na piano.
Myslím, že se Bergman propracoval k nejvýstižnějšímu titulu, který by mohl charakterizovat jeho celoživotní dílo: strašidla. New Yorku přišla stará hra o pokrytectví v době Bushovy republikánské éry nesmírně aktuální. A v nejdeštivějším červnu v historii New Yorku měly i časté zmínky o hnusném počasí v Ibsenově hře zcela konkrétní význam.
Henrik Ibsen: Strašidla, adaptace a režie Ingmar Bergman, Švédské královské dramatické divadlo na scéně Brooklyn Academy of Music, červen 2003