Článek
Ve vaší absurdní komedii Povídky z kuchyně zkoumají vědci životní a kuchyňský styl starých mládenců a norských podivínů. Údajně jste se inspiroval švédskou firmou IKEA, která v 50.letech skutečně investovala do výzkumu hospodyněk, když vyvíjela ideální kuchyň. Jak to tehdy bylo ve skutečnosti?
Myslím, že ve skutečnosti kuchyňští experti nikdy nevyšli ze svých laboratoří a pochybuji o tom, jestli zkoumali pohyby v kuchyni starých mládenců. Natočil jsem fikci, vytáhnul vědce od papírů a přivedl je do reality, která ale vůbec neodpovídá jejich představám.
Jak je to ve filmu a ve skutečnosti se vztahy mezi Švédy a Nory?
Za 2. světové války bylo Švédsko neutrální a poté nebyly vztahy s Nory zrovna ideální a mezi generacemi našich prarodičů panovaly dlouho výčitky. Na druhou stranu Švédsko vždy představovalo zemi, která byla oproti nám ekonomicky o krok napřed a ke které jsme proto vzhlíželi. Teprve, když jsme v Norsku objevili ropu a zemní plyn, rozdíly v životní úrovni se vyrovnaly. Dnes jsme na tom možná o trochu lépe, mezi námi panují velmi dobré vztahy a jedni si z druhých dělají legraci... Já jsem ale chtěl hlavně ukázat, že i Švédové mají své lidské kvality a to i přes jejich velmi přísný a organizovaný způsob života (smích).
Starý podivín, který je ve filmu sledován ve své kuchyni, představuje typickou norskou mentalitu? Nebo jste se inspiroval svým dědečkem?
Měl jsem ke svým prarodičům velmi blízký vztah, trávil jsem s nimi hodně času, takže jsem na ně asi myslel, když film vznikal. Ale co je na tom norského? Možná to, že máme v Norsku problém s kulturou pití. Na vesnici nemáte v zimě kam pořádně zajít, musíte pít doma.
Situace norského filmu je teď velmi dobrá, je ve světě známý. U vašeho filmu se dokonce očekávalo, že bude nominován na Oscara. Čemu za současný rozvoj norská kinematografie vděčí?
Jde o přirozený proces. Jsme velmi mladou kinematografií, nezažili jsme tak slavnou historii jako například švédský nebo dánský film. Neměli jsme donedávna ani pořádnou filmovou školu a v 70. a 80. letech se natáčeli docela nudné filmy. Ovšem v 90. letech se věci daly do pohybu, nastoupila nová generace a lidé jako třeba já se začali snažit o osobnější filmy. Jakmile se podařilo prosadit norský film na mezinárodní scéně, vybudovali jsme si i důvěru producentů. Takže dnes se rozvíjí i komerčnější norský film, který je ovšem stejně důležitý, aby byly prostředky i na umělecké experimenty.