Benoît Jacquot: Mládí je pro mě něco jako třetí pohlaví

Ve vašem zatím posledním filmu A toute de suite (Ihned) se věnujete, podobně jako v dřívějších snímcích La Fille seule (Osamělá dívka) nebo Marianne, ještě náctileté hrdince. Proč točíte - ve svém věku - stále o mladých dívkách?

(smích)

Mě ve filmu, ale i v životě zajímají ti, kteří se nacházejí před nějakým velkým rozhodnutím. Stojí na křižovatce, kdy si musí vybrat jednu z cest, kdy mohou zcela změnit svůj dosavadní život. Zatímco předtím jako by šli jediným možným směrem, najednou se rozhoduje o tom, jaká je čeká budoucnost. A mladí lidé přesně tohle zažívají, všechnu nejistotu, pochybnosti a očekávání, proto o nich rád točím. Takové momenty mi připadají v životě důležité.

Vaše kamera připomíná až mikroskop, kterým sledujete tváře svých protagonistů a zaznamenáváte nejjemnější záchvěvy citů. A stejně jsem nepochopil, proč vaše hrdinka Lili tak najednou opustí studia a rodinu, aby se vydala na cestu se dvěma pochybnými zloději, které sotva zná.

Nikdy se nesnažím ukazovat takzvané důvody, ale pouze události, které dohromady mohou vytvářet určitou záhadu. Takhle prožíváte i vlastní život, taky nevíte vždycky, proč zrovna to či ono uděláte. Můžete si najít nějaká vysvětlení, ale nikdy si nemůžete být jistý, jestli ten který váš důvod nemá nějakou jinou příčinu, která se stala předtím. A co se týče filmů a natáčení, myslím si, že inteligence  je přeceňovanou kvalitou. S ní filmy nikdy nenatočíte.

Mám si to tedy vysvětlovat jako ve filmu Marianne? Mladá hrdinka se jako sirotek ocitá v péči starého šlechtice. Ten se ji snaží svádět sladkými sliby i kupovat penězi a dary. Ačkoliv k ničemu nedojde, napětí, že by ji jen mohl zneužít, je místy až trochu sadistické. To nejdůležitější je pocit nebezpečí, ohrožení?

Tak teď jste popsal přesně to, co ve filmu hledám. Líbí se mi takové napětí a nejenom proto, že mám rád videohry a podobné věci. Snažím se v příběhu najít takové situace a vyjadřovací prostředky, které by dokázaly navodit atmosféru "na hraně". Pohrávám si s nebezpečím, kdy vzniká nějaké napětí, napětí až k nevydržení, nebo kdy vás film překvapí či šokuje. K tomu je ostatně kinematografie určena.

Ale abyste mi rozuměl, nevyhazuji do povětří mrakodrapy, ani moji hrdinové spolu nešermují na srázu skalního útesu. Jde mi o vnitřní prožitek nebezpečí a nejistoty. Zajímá mě třeba mladá dívka vydaná na milost svému mecenáši, který má postranní úmysly, nebo holka, jež utekla s lupiči, co zavraždili policistu. Neukazuji ovšem samotnou loupež, dva chlápky s pistolemi, kteří drží v šachu osazenstvo banky a křičí: Jestli se hnete, postřílíme vás! Po celý příběh zůstávám s hrdinkou, zaznamenávám jen to, co ona sama prožívá. To je můj princip. Takže slyšíme policejní sirénu za okny, zprávy z rádia, které informují o zločinu, a prožíváme dívčino čekání, až se ten její vrátí s parťákem zpátky. Usiluji o to, abychom se ocitli v jakémsi vnitřním prostoru událostí, v intimitě postavy, nebo alespoň v tom, jak ji ona sama prožívá.

Někdo řekl, že natáčíte le temps mental - vnitřní čas. Co to znamená?

Zajímá mě kinematografie ve vztahu k prostoru a času i napětí mezi oběma. Jako režisér dokážete, aby prostor zabraný na plátně vytvořil svůj zvláštní čas. Film vzniká jako určitá fantazie jeho tvůrců, a přitom se stává časem, trváním. Jednání filmového hrdiny, stejně jako zabraná scéna, židle, stoly, pokoj, jenž se nám ukazuje na plátně, to všechno je určitým trváním, filmovým časem, který zažíváme v kině.

Jak se dá ve filmu zachytit a zprostředkovat intimita? Kam až se dá jít? Co se třeba změní ve filmu, v příběhu, když najednou ukážete postavy zcela nahé?

Pro mě se nic nezmění (smích)...

To pro herce. Virginii Ledoyen bylo sedmnáct, když jsme točili La Fille seule. Nic jsem jí dopředu neřekl, nepřipravil jsem ji. Jen jsem jí napověděl, že se otevřou dveře a za nimi bude stát on. Víte, jen zřídka točím nějakou scénu na více jak na dva, tři záběry, a to se týká i takových hvězd, jako jsou Catherine Deneuve nebo Isabelle Adjani. Nepředělávám, i jeden záběr - ač ne tak zdařilý - může mít v sobě mnohem větší svěžest a spontaneitu, než když něco nafilmujete na desátý, dvacátý pokus. Bresson neměl rád herce a točil jednu scénu stokrát, dvěstěkrát se svými modely a dosáhl při tom geniality. Já mám rád herce, jsou pro mě tím nejdůležitějším a natáčím obvykle na jeden, dva pokusy. Postavil jsem tedy kameru a řekl Virginii: Dívej se, vejde ten a ten. Na druhé straně stál jeden pornoherec, jemuž jsem dal přesné instrukce, co má udělat... Pak zazněla klapka, otevřely se dveře a vznikla ta intimní scéna, o níž jste mluvil.

Pro mě možnost být vpuštěn do intimity druhého, moct se s ním konfrontovat, je velmi silná a lákavá věc.

Nezdá se vám, že například francouzští filmaři se zabývají lidskou intimitou až příliš a do značné míry až příliš opustili politická témata? Vedle filmů "z vysoké školy", v nichž jsou mladé modelky a modely převlečeni za studenty filosofie, se i intimita stala do značné míry francouzským filmovým klišé.

Ano, to máte pravdu, vznikl už určitý stereotyp. Na druhou stranu bych k té poznámce o francouzských filmařích dodal, že to spíše politika opustila sféru intimity a lidské přirozenosti. Stala se určitou technologií a nástrojem, jak získávat moc a manipulovat, tedy manipulovat i s lidskými emocemi. Podívejte se na jakékoliv reklamní volební kampaně, co slibují a jakým způsobem se nás snaží oslovovat. Politika bude opět zajímavou a silnou, pokud začne mluvit upřímně a bude k nám mluvit i intimně, ne ve frázích ze šotů na prací prášky. Politika připravená o rozměr lidské intimity je totiž vždycky podezřelá a nebezpečná - moji političtí nepřátelé jsou ti, s jejichž intimitou člověk nemůže mít nic společného.

Vaše filmy se do značné míry opírají o literaturu. Jaký máte vztah k předlohám a jak je  podle vás snadné nebo těžké natočit adaptaci?

Hodně jsem v životě četl a mám vztah ke knížkám, je to snad v mých filmech vidět. Ovšem když točím Mirabeaua, tak si točím svého Mirabeaua, vkládám si tam vlastní text, který mě  napadá při četbě. Přepisuji ho, jako bych nad ním snil, doplňuji si jeho příběh po svém.

Jste přiřazován k takzvané generaci po nové vlně - la generation Aprés - La Nouvelle Vague. Bylo obtížné vyrovnávat se s dědictvím francouzské nové vlny?

Velmi těžké. Když jsem začínal, neuvědomoval jsem si to tolik jako dnes. Ale my, kdo jsme přišli po nové vlně, jako Techiné nebo Garrel, jsme s tím žili trochu jako s balvanem, ačkoliv jsme si to snad nikdy nepřiznali. Oni, Truffaut, Rivette, Godard, Rohmer i nejmladší člen nové vlny Eustache, dokázali společnost provokovat, šokovat a překračovat zákony filmu, stejně jako bořit společenská pravidla. Ačkoliv k nim chovám velkou úctu, podařilo se jim nakonec zničit, řekl bych "zasebevraždit", i samotnou novou vlnu. Po nich nezůstalo nic, co by ještě mohlo být zbořeno, co by stálo za to. Ani nic, co by se drželo na pevných základech. My, co jsme přišli po nich, jsme byli jako opuštěné děti, kteří žijí na troskách, najednou ve zcela nejistém světě. Až teprve dnes se začíná opět něco stavět a vznikat nového, o co se lze opřít.

Když dnes mluvím s nějakým francouzským umělcem, většinou svede řeč na to, jak je Francie v krizi, jak umírá, jak přichází o peníze na kulturu, o energii i francouzskost. Sdílíte podobné nářky?

To je nekonečný příběh, další klišé, které ve Francii máme. Francouzi si stále stěžují, naříkají, ale přitom jim nechybí energie na to, aby si stěžovali. Takže to není nic nového. To najdete v naší historii: máme dlouhá období naříkání a potom velmi rychlé a často vypjaté revoluce.