Článek
U nás málo známé, ale v Benátkách v jistém smyslu dodnes bolestné události srpna roku 1968 připomněl historický dokument Venezia ´68 Antonella Sarna. Tehdejší vzrušená doba postavila proti sobě ředitele festivalu a profesora Luigiho Chiariniho a bouřící se svaz režisérů. Protestující v čele s teoretikem Césarem Zavatinim či filmařem Ugem Greggoretim vyzývali nejen k revoluci ve filmovém průmyslu ovládaném komercí, ale vystupovali i proti „fašistickým“ přežitkům samotného festivalu velkých hvězd a ještě větších podívaných.
Po vzoru okupačních stávek canneského festivalu se buřiči – nedlouho po zahájení 25. srpna – pokoušeli obsadit Palazzo del Casino a dosáhnout zrušení přehlídky, ale paradoxně tehdejší socialista Chiarini na ně poslal policisty, kteří se s demonstrujícími umělci střetli i na turisticky známém náměstí sv. Marka nebo v hotelu Excelsior. Filmy pak nechal odvézt na hasičskou stanici v obavě, že by mohlo dojít k zapálení budov.
Benátské protesty byly ale ve srovnání s festivalem Cannes 68 spíše „karnevalovou“ záležitostí. Odehrávaly se ve zmatené politické atmosféře, která nebyla skoupá na radikální hesla a fantazie, zatímco v Praze stály sovětské tanky, ubírající nejen levicovému, ale bohužel i liberalizačnímu hnutí na západě četnou pádnost argumentů. Například i levicový filmař Pier Paolo Pasolini uvádějící svou Teorému už tehdy váhal, na jakou stranu se přiklonit.
Potřebuje další osmašedesátý?
Festival se tehdy podařilo navzdory náladám doby, vlivu komunistické strany a ranám obušku uskutečnit celý. „Chtěli jsme změnit svět, ale prohráli jsme všechny bitvy. Mým největším revolučním činem nakonec bylo, že jsem zamkl benátského starostu na záchodě,“ vzpomíná s humorem jeden z tehdejších revolucionářů Greggoreti, byť tvrdí, že bychom dnes potřebovali další osmašedesátý.
Z dnešního pohledu zůstává téma angažovaného filmu a vůbec umění, který se po dlouhé době vrací. Jenže ať už je doba beznadějná, ať už bere zpět vydobyté svobody, má filmař protestovat ve svém snímku nebo na ulici, kde se už nehrají ani ty filmy?
Benátskému festivalu tehdejší události uškodili, spory se přenesly do samotné kinematografie. Tehdy nejproslulejší filmová přehlídka byla situací paralyzovaná. Od roku 1973 do roku 1979 se MFF v Benátkách ani nekonal. Když jej obnovili, tou dobou byl tenhle nejstarší festival na světě už dávno zastíněn MFF v Cannes.
Střety východu a západu
Největším tématem letošního roku se však ukazuje být nelehké setkávání západního a východního světa, ať už jde o podobu západního pohledu na země odlišné kultury „barbarů“, nebo vztah exotické periferie na euroamerické úzkostlivě se opevňující centrum. „Francouzský Brad Pitt“ Benoit Magimel přijel uvést zvláštní verzi „románu ve filmu“ – film Barbeta Schroedera Inju: bestie ve stínu je pokusem o evropskou adaptaci románu japonského spisovatele „drsné školy“ Edogawy Rampa, pohybujícího se ve své době kolem poloviny 20. století na hranici surrealismu a temných kriminálních zápletek.
Ústřední postavou příběhu je francouzský profesor literatury a spisovatel Alex Fayard (Magimel) píšící své knihy podle receptů autora násilnických a sadistických knih Japonce Shundei Oeho. Jakmile se Alex vydá na své turné po Japonsku, brzy se stává terčem výhružek svého obdivovaného mistra, jenž se straní veřejnosti.
V domnění, že lépe než kdokoliv jiný zná Shundeie, snaží se před ním uchránit nejen sebe, ale i krásnou gejšu. Jenže než stačí rozluštit tajemství, kdo je vlastně tajemným literátem, je zatím vtahován do temného světa, v němž se snoubí fantazie románu se skutečností a zlo s rozkoší, aniž by následovalo morální rozuzlení. Schroeder ale z této uměle romaneskní a duchařské kriminálky dovede vytěžit i zamyšlení nad evropskou kulturou ovládanou pocity viny a nebezpečnou svůdností zapovězených rozkoší.
Režisér snímku Vinyan Fabrice du Welz a jeho herečka Emmanuelle Béartová. Foto image.net
V cizím nepřátelském světě tentokrát thajských mafiánů a barmských uvízne ve filmu Fabrice du Welze pojmenovaném Vynian i evropský manželský pár Belhmerových. Byť postavy nejsou dvakrát dobře odstíněné ani napsané, drama z asijských rýžovišť a pirátských moří splétá západní rodinnou tragédii s thajskou duchařinou, tamní bídou a obrazovými kódy thrilleru.
Jean (Emmanuelle Béart) se odmítá smířit se zmizením malého synka, dokonce propadne naději, že na jednom videu natočeném v nejchudší oblasti Barmy, jej zahlédla. Její manžel si není tak jistý, ale nechá se přesvědčit, aby se pokusili jej tam za každou cenu najít. Přízrak jejich syna je však zavádí do cizího a nepochopitelného světa, v němž jsou oba vydáni na milost a nemilost, okradeni o všechny peníze a nakonec ponecháni napospas všem východním fantómům i sobě navzájem. Jenže co je bolest jedné evropské ženy, nezvyklé trpět, s bolestí tohoto postkoloniálního a zanedbaného světa.
Házená na Srí Lance
Nejpříjemnějším překvapením festivalového programu je jednoznačně film ze Srí Lanky Machon (s anglickým podtitulem No fucking handball), který natočil režisér filmařského jména Uberto Pasolini podle skutečné události! Sociální a inteligentně rozepsaná komedie líčí jadrné patálie několika Srílančanů, snažících se svou tristní sociální situaci vyřešit útěkem za prací do Německa.
Jenže veškeré žádosti o víza jim byly zamítnuty. Nečekaná naděje se objeví v okamžiku, kdy se zjistí, že se v Německu koná turnaj v házené, jenž zve mužstva z celého světa. A třebaže nevědí nic o tomhle divném sportu, jenž na Srí Lance nikdo nehraje, založí si házenkářský národní mančaft. Film tohoto nevšedního dobrodružství dávkuje taškařici s dojetím a zároveň se zajímavě zamýšlí nad vztahem bohatého západu a chudého východu i střetem tak rozdílných kultur.