Článek
S nadsázkou lze říci, že kdo na české scéně něco znamená, hrál na této přehlídce. Organizátoři ji navíc vyšperkovali zahraničními hvězdami, bez nichž by to dnes už asi ani nešlo.
Tou hlavní byl bezpochyby irský kytarový mág Gary Moore, kterému patřil předpůlnoční páteční čas.
Dostál své pověsti a celý set vyučoval lekce bluesrockové kytary. Když pak vše korunoval závěrečnou skladbou Parisienne Walkways, zvýraznil už jen svou mistrovskou koncovku. Kdo se bál anachronické hudební trapnosti, těžce mířil vedle.
Dalšími akvizicemi z cizozemí byli mimo jiné indierockoví Britové Fiction Plane, kteří zaujali hlavně tím, že jejich baskytarista Joe Sumner je synem slavného Stinga.
Finští Stratovarius poutali pozornost zase pompézním metalem, stejně jako jejich krajané Sirenia (ti měli navíc krásnou zpěvačku). Nejvíce však fanoušci očekávali od anglických The Sweet, na poslední chvíli získaných namísto absentujících Slade. Ze slovenské enklávy přišli lidé nejvíce podpořit znovuzrozeného Richarda Müllera, zpívajícího o štěstí, milování v dešti či chůzi po schodech. O životě, v mnohem drsnějším provedení, rapoval ve stanu nekorunovaný hiphopový král Rytmus, zatímco na pódiu vedle duněl punkový Konflikt.
Česká stopa
Domácí hvězda, skupina Kabát, jasně dokázala, že je naší rockovou jedničkou. A také skutečným festivalovým tahákem. Předvedla naprosto profesionální výkon, jak hudební, tak vizuální (světelná show byla opravdu na vysoké úrovni).
Skladby jako Pohoda, Šaman nebo Starej bar jsou dnes už vlastně tradicionály. Když pak staří i mladí, chudí a bohatí svorně pěli refrény z písní Žízeň či Moderní děvče, bylo jasně patrné, že Kabát má příznivce opravdu ve všech sociálních vrstvách.
Ostatní čeští účinkující? Opravdu přepestrá společnost. Mig 21 hráli bez spodního prádla (alespoň to muzikanti tvrdili), metaloví Root pekelně strašili, punkrockeři z Totálního nasazení poníženě děkovali po každé písni publiku, František Ringo Čech vzpomínal na dávno zesnulého Jiřího Schelingera a taktéž na časy, kdy byl hardrockovým knížetem, zatímco skupina Sto zvířat ujišťovala mládež, že škola zase bude. A pro estrádní soubor Walda Gang byla akce vyloženě hudebním Eldorádem.
Benátská noc se konala jako typický tuzemský festival. Hudba se nesla až do noci údolím řeky Jizery, rozdovádění fanoušci (dorazilo jich rekordních 30 tisíc) se bavili měrou vrchovatou, pivo teklo proudem a pořadatelé statečně bojovali s návalem odpadků. Výtka, že tady každoročně hrají stejné domácí kapely, je jistě oprávněná, nicméně lze ji aplikovat na většinu našich festivalů.
Lidé ale dnes jezdí spíše na akci samotnou, kterou již znají, ne na konkrétní interprety. Chtějí se prostě pár dnů s přáteli pobavit. Tak jako na letošní Benátské noci.