Ben Cristovao: Chtěl bych se v budoucnu zase dostat k rocku

Vůbec se. Vnímám Eurovizi jako dobře udělanou show, proto jsem se přihlásil. Byl bych rád, kdyby se skrze mou účast pohled některých lidí u nás na ni změnil.

Obecně mám rád příležitosti, čím větší, tím víc mě láká. A Eurovize je rozhodně velká příležitost. Chci si vyzkoušet, jak zvládnu vystoupení na velkém pódiu a před tolika lidmi z celého světa.

Přijal jsem to tak, jak to bylo. V době, kdy se kvůli protipandemickým opatřením Eurovize rušila, se ve světě děla spousta důležitějších a závažnějších věcí. Nevěděli jsme, co se stane, nikdo nevěděl, jestli se podaří šíření nemoci zastavit a jak toho dosáhnout. To, jestli budu vystupovat na Eurovizi, proto pro mě nebylo tak podstatné.

Ne že by mi na tom nezáleželo, ale i v mém životě byly důležitější věci. Snažil jsem se pomáhat tam, kde bylo potřeba. Ať už se to týkalo mé rodiny nebo něčeho dalšího.

Připravuju se tak, jako by se měla uskutečnit v plné parádě. Vždycky pracuju na sto procent a chci podat stoprocentní výkon.

Když jsem šel v roce 2009 do soutěže Česko Slovenská SuperStar, byl to pokus. Chtěl jsem zkusit dělat v životě něco nového. Jakmile jsem pak začal dělat hudbu takříkajíc na plný úvazek, vše, co následovalo, jsem dělal na sto procent.

Našel jsem si výbornou učitelku zpěvu paní Peckovou, skvělou producentskou partu The Glowsticks, se kterou jsem dělal hudbu, a pustil se do práce.

Víte, jsem na ni zvyklý. Jako člověk, který má jinou barvu pleti a který v této zemi vyrůstal, jsem zažil spoustu kritiky, posměšků i nadávek. Byly samozřejmě nekonstruktivní, ale naučily mě tomu, že prostě takové věci jsou. Jsem tedy zvyklý na to, že se mi lidé smějí, že mi nadávají, nebo mě bezdůvodně kritizují.

Kritika mi neubližuje, naopak jsem schopný respektovat tu konstruktivní, která přijde ve správný čas a od správných lidí. V takovém případě mě posouvá a motivuje.

Mám zkušenost, že se emoce kolem mé osoby násobí. Lidé, které baví to, co dělám, mě podporují, a ti, kteří mě neberou, jsou více slyšet a jsou agresivnější. Když se podíváte na komentáře na sociálních sítích, některé jsou velmi nepříjemné. Děje se to samozřejmě na kanálech, u nichž lidé vědí, že nemám vliv na jejich obsah. Tam se rozjedou.

Před časem jsem dělal kampaň pro jednu firmu. Byl jsem součástí skupiny čtyř kluků, z nichž všichni jsme mulati, tedy jeden z našich rodičů je běloch a druhý černoch. Komentáře k tomu, to byla opravdu přehlídka krásných slov. Myslím to samozřejmě ironicky.

Jak jsem už řekl, já na to jsem zvyklý. Ale pro ostatní kluky to bylo velmi těžké. Osmnáctiletý tanečník takové věci nepobere tak, jako já, kterému je přes třicet a už si v tomto ohledu něco zažil.

Dělali jsme ji s producentem Filipem Vlčkem a primárně nevznikla pro Eurovizi. Při našem prvním setkání přišel ke mně domů, já jsem byl zrovna v kuchyni, on v obýváku a hrál na kytaru. Inspirován jeho hrou jsem najednou dostal nápad na melodii. Přiběhl jsem k němu, zabroukal mu ji a on na jejím základě začal tvořit hudbu.

Text písničky pak vychází z mého pocitu ve druhé vlně pandemie, kdy jsem musel být pořád doma, nemohl se scházet s lidmi a samozřejmě neměl koncerty. Je to absolutně autentický příběh ze života.

Když jsme pak nabízeli písničky pro Eurovizi, tahle byla jednou z možností. Filip Vlček ji ve studiu zvukově vyparádil tak, aby byla moderní, a nabídli jsme ji porotě, která z mých několika nových skladeb vybírala tu soutěžní.

V rockovém světě jsem od mládí vyrůstal, a pokud jde o mou hudební cestu, byl jsem nejdelší dobu právě v rocku. Poslouchám vše od Rolling Stones přes Pink Floyd, Aerosmith, Green Day, Sum 41 až třeba po Radiohead. Rock byl v mém životě vždycky. V době, kdy jsem ještě jezdil závodně na snowboardu, to byla jediná hudba, na kterou se dalo skákat. Takže spolupráce s Filipem byla snadná a přínosná.

Navíc mám pocit, že s kapelou, se kterou koncertuju, se pomalu k rocku dostáváme. Pop, r’n’b a rap jsou hudba, která má své zákonitosti, a ty jsou pro mě jednoduše pochopitelné. K rocku se ale chci zase vrátit. Myslím si, že jednou budeme hrát rockové koncerty.

Baví mě hrát si s češtinou. Vím, že někdy vznikne něco, co není pro někoho zcela srozumitelné. Ale když mi to takhle říkáte, mám chuť zohýbat ten jazyk ještě víc. Cokoli jako lidi děláme, se vyvíjí a my si s tím můžeme hrát. S jazykem se dá pracovat a já na tom nevidím nic špatného.

Chápu, že to může vadit lidem, kteří mají rádi češtinu v její spisovné podobě a kráse. To je ale subjektivní pohled. Pro někoho je zase fajn, když si s jazykem hraje. Mnoho zástupců mladší zpěvácké generace baví jazyk modifikovat.

Mimochodem, to, co jsem dělal s češtinou já, je jenom zlomek toho, co s ní dělají někteří mladší kolegové. Myslím si nicméně, že naše popová generace je velmi silná.

Mám pravidlo, že všechny texty, které zpívám, si také napíšu. Když například zpívám písničku česky, klidně do textu vložím slovo v nějaké jiné řeči. V tom cítím svobodu.

Mou ambicí je udělat na pódiu takovou show, že se po jejím skončení budu smát radostí a budu mít dobrý pocit z toho, že jsem ji připravil tak, jak nejlépe dokážu. Věřím, že když se podaří udělat ji tak, jak ji mám v hlavě, dopadne to dobře.