Článek
Autorka, která coby manželka proslulého výtvarníka Jiřího Koláře měla dobré umění neustále kolem sebe, jako by postupně hledala a nacházela vlastní cestu. Fotografovat začala v roce 1955, v roce 1964 vystavovala se skupinou Křižovatka první asambláže, později začala malovat líčidly. S každou novou výtvarnou technikou odhalovala nejen další možnosti zobrazení, ale zároveň prezentovala obyčejné věci v jejich neobyčejnosti.
Dosahovala toho tím, že k nim přistupovala zcela jinak. Nechápala je pouze jako nezajímavé průvodce našimi životy, ale chtěla v nich probudit latentní estetickou hodnotu.
Co může být zajímavé na sirkách, kolečkách z hodinek, semínkách pampelišky nebo patentkách? Záleželo především na tom, jak určité komponenty seskupila či do jakých obrazců nebo symbolů je sestavila.
Dobrým příkladem jsou dvě díla Životopis jedné patentky V a VII. Asambláže z dálky připomínají jemně tkanou lidovou krajku.
Když však přijdeme blízko, zjistíme, že jde o zcela běžné patentky a barevné korálky sestavené do zvláštních vizuálních forem. V tomto kontextu se z předmětů denní potřeby stává celek, který funguje jako umělecké dílo.
Podobný výtvarný rukopis lze vidět mimo jiné u asambláže Vzorník sirek II. Autorce k vytvoření celého obrazu stačily karton a zápalky. Ty spojila do určitých tvarů, takže z odstupu celá práce připomíná spíše tkanou látku se skotskými kostkami.
Velmi zvláštně, i v rámci této výstavy, působí černobílé fotogramy. Na jednom z nich, nazvaném pouze obecně Bez názvu, ukazuje shluk ozubených hodinových koleček. Kontrast bílého podkladu a černých siluet předmětů ještě více podtrhuje jejich tvarovou zvláštnost. Ostrými zuby se kola zakusují jedno do druhého a evokují hvězdy sestavené do souhvězdí na nebi.
Běla Kolářová prostřednictvím svých děl rozebírá veličiny pohybu a času na elementární součástky. A poté je sestavuje podle sebe do vizuálních schémat tak, aby každý z jejích experimentů posunul estetický smysl o úroveň dál.
Může se vám hodit na Seznamu: