Článek
Vystudoval jste střední knihovnickou školu. Co bylo dřív – psaní knih, nebo komické výstupy?
Oboje šlo dohromady, ale první byly výstupy. Protože abych mohl psát knihy, musel jsem se naučit číst a psát. Už coby malej jsem bavil rodinu představeními. Třeba u babičky na chalupě jsem předváděl mámu, jak pere v neckách, u toho kouří cigaretu, vždycky mezi mácháním si potáhne, to jsem měl nakoukané, tomu se všichni smáli. Taky jsem předváděl dědu, jak jde do továrny hlídat se psem. Pak ještě před nástupem do školy na táboře, u táboráku, mě hodně bavilo předvádět se. Protože jsem si pořád na něco hrál a hodně četl, představovala pro mě knihovnická škola dobrou možnost dostat se ke knížkám.
A jak se stane, že člověk začne se stand-upem? Vždyť u nás neměl žádnou tradici…
Já se k němu dostal dřív, než začal být u nás známý a než vznikl pořad Na stojáka. S kamarády jsme měli asi od patnácti kapelu, já chtěl hrát divadlo, být hercem, ale nevěděl jsem, jak na to. Takže na našich koncertech jsem začal s různými výstupy a scénkami. Jen se tomu ještě neříkalo stand-up.
Pak jsem viděl film Muž na měsíci od Miloše Formana, který mě ovlivnil. O stand-upu jsem věděl, že existuje, ale YouTube ještě nebyl, natož Netflix, takže člověk složitě hledal a stahoval videa z různých serverů. A v roce 2005, v sedmadvaceti, kdy se dělal konkurz do pořadu Na stojáka, už jsem to měl v krvi.
V Planetě slepic si dělá legraci i z lidí, kteří mají radu na všechno a svá moudra šíří na internetu.
Na svém kontě máte několik knížek. Která z nich je vám nejbližší?
Ta nová, Rok ajťáka, je to už třetí díl humorné série. Vždycky mě bavilo číst humorně napsané deníky. Takže jsem si vymyslel postavu ajťáka a jeho příběhy rozvíjím. Moc rád mám taky Neuvěřitelně šílené příhody, to je kniha z loňska pro děti. Splnil jsem si sen napsat pro ně prózu a chci v tom pokračovat, protože knížky pro děti mě hodně baví. Mou snahou bylo psát podle toho, co mě jako kluka rozesmívalo.
Letos v červnu jste získal Cenu Miroslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku 2019, Soutěž jedlíků, přičemž porota vyzdvihla i „jazykový nadhled“. Dá se něco takového naučit?
Potěšila mě cena i hodnocení poroty. Když člověk dlouho píše a dělá stand-up vystoupení, s jazykem se naučí pracovat. Povídky v Soutěži jedlíků vyplývají z určité všednosti, z běžných situací. Jen ty situace dohrávám do absurdna, tím se do nich dostane humor.
Chápu, že se legrace daří předvádět při stand-up comedy, ale nesvazuje vás, když máte humorně psát?
Ne, mě to baví. Asi bych mohl psát i vážné knížky, jenže rád věci zlehčuji. Někdy chci psát vážněji, ale jak mi slova plynou, utíká mi to k tomu, abych čtenáře pobavil. Píšu každý týden fejetony do novin, v nich se snažím občas popsat i něco vážnějšího. Taky vážné básně či texty písní, tam se schovám za tu formu a rytmus. Ale obecně je mi humor bližší.
Lukáš Pavlásek
Některé tituly vašich knih nesou legrační názvy – Jestli počkáš trochu dýl, tak sem přijde krokodýl, Prvotřídní blázni maj potíže s kázní, Ve tmě jako v ranci jdou tři počůránci. Komu jsou určené?
Všechny tři jsou pro děti. Jde o hodně ulítlý básničky, takže jsem chtěl mít i název zábavný. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako kluk četl básničky pro děti, ale většinou hodně vážné. A vím, že takové děti moc nebaví. Proto jsem věnoval básničky například klukovi, který sbírá špatné školní známky: Někdo sbírá autíčka, někdo hrady zámky, já mám také koníčka, sbírám špatné známky. Mám tam osm pětek, pár trojek jak sluníčka, občas jako zmetek, se tam vloudí jednička. Ta mi kazí sbírku, já na protest povstanu a poctivou čtyřku snad místo ní dostanu… Děti je čtou na různých recitačních soutěžích. Učitelé mi píšou, že díky tomu se dostanou i k serióznější literatuře, což mě těší.
Vraťme se ke stand-upu. Nebouří se vaši nejbližší, že si z nich při svých vystoupeních utahujete?
Ne, mají smysl pro humor, je to moje práce. Já to tak dělal vždycky, takže to nikdo nebere blbě, vědí, že jde o legraci. Humor jsou jen slova, ta nikomu neublíží. Mylné je, když ho někdo bere vážně, jako nějaké poselství. Snažím se jen pobavit a udělat dobrou náladu.
Váš nejnovější stand-up má název Planeta slepic. Vy dokonce říkáte, že nás slepice řídí. Co si pod tím máme představit?
Je to o naší civilizaci a o nás, o věcech ze života. Jak vedle sebe žijí muži a ženy, mám tam pasáž o nakupování a nákupních centrech, jak se v nich chovají muži a jak ženy, jak chodíme do přírody, co si o nás myslí, co si říkají zvířata, když do lesa vejdeme. Název vychází z filmu Planeta opic, jde o hříčku, ale na konci přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby naše planeta zanikla. Říká se, že by přežily krysy, já ale tvrdím, že přežijí slepice!
Lukáš Pavlásek
Rád si děláte legraci z konspiračních teorií. Která je vaše nejoblíbenější?
Mám hodně oblíbených, dokonce žertuji, že si vytvořím vlastní, mám nápad na takový stand-up. Dobrá konspirační teorie mi přišla ta s čipováním po očkování. Myslel jsem si, že tomu nikdo neuvěří, a vida, kolik lidí se našlo.
Prý máte rozdělaný seriál?
Seriál mám hotový, je z prostředí pro hodně dospělé. Pracoval jsem na něm s kamarádem Danem Růžičkou (reklamní režisér). Udělali jsme spolu pár menších věcí, grotesek a reklam. Zatím čekáme, až budeme mít potřebné finance, aby vznikl kvalitní seriál.
Říkáte, že jste vyrůstal na písních bratří Nedvědů. Zůstal ve vás ten jejich sentiment?
Já vyrůstal na všech možných písničkách. Vždycky jsem dost poslouchal hudbu, je pro mě důležitá. Píšu texty písní, a kapelám, se kterými kamarádím, jsem hrál v klipech. Když jsem si doma začal pouštět desky, objevil jsem hudbu šedesátých let. Když jsem začal jezdit na tábory, poslouchali jsme Nedvědy a folk. V páté třídě v roce 1990 se k nám díky jednomu spolužákovi začaly dostávat punkové nahrávky a začal jsem chodit do klubů na koncerty. To všechno mě formovalo a nikdy jsem nerozlišoval žánry, bylo mi to jedno.
Brontosaury a Nedvědy jsme poslouchali na táborech všichni, dodnes je můžu a pouštím si je. Určitá naivita mě dlouho provázela. Hlavně v naší skautské partě, což jsou pořád moji nejbližší kamarádi. Až později člověk zjistil, že v životě to úplně tak nechodí, nejsou všichni čestní, někdo se kvůli penězům chová jako kokot. Já to dlouho netušil. Nestydím se přiznat, že jistá dávka naivity ve mně přetrvává. A jsem za to rád.
Může se vám hodit na Zboží.cz: