Článek
Porota Ceny Jiřího Ortena vás představuje jako dědice všeho živého, co zbylo ze surrealismu. Pokud s tím souhlasíte, co pro vás surrealismus znamená?
Surrealismus mě vždy zajímal především z pozice čtenáře, mnohem méně pak autorsky. Mé texty mohou tento směr evokovat svou obrazotvorností, v důsledku ale přistupuji k psaní z opačné strany. Se surrealisty máme společnou touhu objevovat. Pro ně je však charakteristické pátrání v krajinách vlastního nevědomí, pro mě je podstatný svět vůkol.
Co pro vás a vaši tvorbu znamenají sny?
Na první pohled se může zdát, že jsou básně Měňagonu jen učesanými přepisy snů. Čtenář se ocitá v prostředí postaveném na výrazné vizuální představivosti. Ovšem to, co se odehrává pod barevnými obrazy, nepodléhá logice snu, nýbrž vzorcům, které obvykle považujeme za platné v bdělém stavu. Na druhou stranu mám rád, když mi přátelé vyprávějí o svých snech, a pokaždé mě mrzí, že si ty své nepamatuji.
Proč se podle vás dnešní většinoví čtenáři současné poezii spíše vyhýbají?
Myslím, že nad situací není třeba až tak lamentovat. Zájem o poezii roste. Problém vidím v některých klišé, která jsou mezi lidmi zakořeněná. Pokud čtenář očekává archaickým jazykem rýmované verše o líbezných věcech, může se stát, že v novější básnické produkci narazí na současnost. Nenaplněné očekávání bohužel mnohdy nevede k podnícení zvědavosti, ale k plošnému odmítnutí.
Jenomže poezie je obor jako každý jiný, vyvíjí se a košatí. Když psal za první republiky Vítězslav Nezval slavnou, a skvělou, báseň Edison, vycházel z určité společenské zkušenosti a úrovně poznání, které ovlivnily nejen téma básně, ale především její jazyk, formu a způsob, jakým je téma pojednáno. Dnes jsme o sto let starší, obor proslulého vynálezce se rozvětvil a změnil k nepoznání a stejně tak literatura, poezii nevyjímaje.
A tak myslím na čtenáře, kteří v sobě tato klišé prolomí a třeba i očekávají od poezie něco podobného jako já sám. Tedy nikoliv pouze estetický nebo emocionální stimul, ale také určitý způsob objevování a prozkoumávání skrytých záhybů světa.
Vacek ve svých básních netematizuje aktuální problémy, vypadá to, jako by se všemu, co lze předem pojmenovat, spíše vyhýbal, píše v laudatiu na vaši knihu porotkyně Božena Správcová. Souhlasíte s tím?
Explicitnímu formulování názorů se skutečně vyhýbám. Příliš jasná sdělení na mě působí podezřele. Zejména když zazní v nějakém politicky exponovaném kontextu. Je důležité dát dostatečný prostor čtenáři, aby měl možnost interpretovat si text podle vlastní nálady a zkušenosti. Než pobíhat perem po papíře a vykřikovat laciné pravdy, považuji za účinnější i vkusnější prostě připomínat krásu a bohatství rozmanitosti.
Samozřejmě nežiju ve vakuu a některé věci se mě dotýkají velmi palčivě. Jenomže aktuální problémy bývají většinou akorát čistě povlečené problémy odvěké. Zajímají mě důvody, kvůli kterým se jako lidstvo i jako jedinci znova a znova střílíme do vlastního kolene, stejně tak mě fascinuje naše schopnost regenerace. Tyto záležitosti sice v básních přímo netematizuji, ale jejich principy jsou v nich neustále přítomné. I přesto nepovažuji literaturu za způsob, skrze který bych se chtěl s čímkoli vyrovnávat. Pokud někdo ano, je to naprosto legitimní.
Jste zároveň spoluorganizátorem literárních pořadů v rámci pražského Domu čtení. Proč je podle vás důležitá živá literatura a jak jste spokojený s návštěvností literárních pořadů?
Živá literatura je důležitá asi ve všem, co vás napadne. Je to setkávání autorů se čtenáři, autorů mezi sebou, čtenářů mezi sebou, je to objevování nových autorů a tvůrčích přístupů. Vytváří také jedinečné možnosti interpretace, protože vyslovené básně působí jinak než na papíře. V neposlední řadě jde o důležitý zdroj příjmů pro autory a jeden ze způsobů propagace titulů pro nakladatele. A tak by se dalo pokračovat.
Zároveň jde o velmi nevyzpytatelný organismus. S Josefem Strakou, kterému pomáhám v Domě čtení s některými akcemi, občas kroutíme hlavou, když jeden den přijde na zavedeného autora sotva pár návštěvníků a jindy sál praská v koutech. Většinou se ale návštěvnost pohybuje okolo průměru a ten se po nesnesitelném covidovém útlumu opět dostává na původní hodnoty.
Podílíte se i na tvorbě počítačových her. Jak taková aktivita vypadá?
Jako scenárista spolupracuji s malým nezávislým vydavatelstvím Pipe Dream, které momentálně vyvíjí svou druhou hru. Práce je specifická úzkou spjatostí literární a technické stránky věci. Příběh se ubírá rozličnými cestami na základě toho, jak se hráč během hraní rozhoduje. Určitá série rozhodnutí tak vede například k objevení viteálu, který je potřeba pro poražení nepřátelské nestvůry. Pokud se hráč zachová jinak a viteál nezíská, mění se kupříkladu jeho míra sebevědomí v dialogu s ostatními postavami, nebo ani nedostane příležitost si s nimi pohovořit.
Herní scénář sestává z komplexního seskupení takových a tomu podobných léček. Ty spolu musí tvořit soudržný příběh, a navíc ještě třeba nést nějaké poselství. Takže se jedná o psaní s předem pevně danými mantinely a větším důrazem na logickou gymnastiku, než jak je tomu u poezie, kde se dá ve větší míře spoléhat na intuici.
Jste mistrem světa v roofballu za rok 2020. Můžete říct, co je to za sportovní disciplínu a jak jste se k ní dostal?
Hraje se s pingpongovými pálkami a hakisakem. Podobně jako u squashe, s tím rozdílem, že se míček neodráží o stěnu, nýbrž se kutálí po středně strmé střeše, což přináší nové herní možnosti.
Sport vznikl v rámci působení umělecké skupiny NaHajana, které jsem členem, na jednom z pobytů v Zimním sídle, kde je k tomuto účelu vhodná střecha. Byť plná azbestu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: