Článek
Co bylo u vás dřív, hudba, nebo poezie?
Obojí dohromady. V šesté třídě jsem s kamarádem Zdeňkem založil beatovou kapelu. Zpívali jsme anglicky, aniž bychom tu řeč uměli. A tak jsem začal psát české textíky, velmi naivní.
Na gymnáziu jsme potom založili countryovou kapelu a pro tu už jsem psal texty o tulácích, vrazích a o lásce, protože ta je základem všech písňových textů. A psal jsem jak na hotovou hudbu, tak na vlastní texty, které Zdeněk zhudebňoval.
Je pro vás omezením psát na hudbu?
Není. Jsem aktivní muzikant, takže mě hudba vede, napovídá mi obsah i frázování. A když píšu text, většinou mi v hlavě zní melodie. Pak to třeba zhudební někdo úplně jinak, ale to mi nevadí. V každém textu cítím jeho hudebnost.
Jak jste se od beatu a country dostal k šansonu?
Až poté, co Lucie a Tomáš Peterkovi založili skupinu 6 NaChodníku a pozvali mě, abych s nimi hrál na kontrabas. Když jsem přinesl svůj první text, cítil jsem jisté rozpaky, protože ačkoli jsem miloval Hanu Hegerovou, šanson jsem do té doby nepsal. Ale pak jsme tu písničku, jmenovala se Podivný blues, docela dlouho hráli.
To byl osudový název. Blues je žánr, ve kterém se pohybujete nejčastěji a nejlépe.
Blues miluju, cítím v něm nejtěsnější spojení hudby a slova. Co do obsahu jsou jeho sdělení často i velmi jednoduchá, ale ve spojení s muzikou rozkvetou. Mými učiteli byli Louis Armstrong, Duke Ellington, ale i Josef Kainar. Blues je spontánní hudba, která se rodí z potřeby sdělovat určité věci, je to životní nutnost.
Zpěvačka vašich šansonů Lucie Peterková říká, že nezpívá, ale vypráví příběhy.
Rudolf Pellar nazval šanson tříminutové drama, což přesně vystihuje jeho podstatu. Láká mě dostat do tří minut příběh, který začíná, graduje a končí, anebo zůstává otevřený.
Jak to, že umíte psát texty, které se tak úžasně vciťují do ženského světa?
Moc mě to baví. Dvaačtyřicet let jsem jako kantor stál za katedrou a většinu času jsem byl v kabinetu se ženami. Mám odposlouchané jejich příběhy, a aniž bych je kopíroval, inspirovaly mě. Někdy stačí jedna věta anebo nálada a zbytek si domyslím. Jednou v Polici nad Metují na nádraží stála u kolejí uplakaná dívka s kufrem, stranou od ostatních, a vedla od ní řada stop ve sněhu. To jsou momenty, kdy se rodí text. Stačí se dívat kolem sebe. Někteří lidé mají osudy vepsané ve tváři. A já jim je kradu.
Inspirují vás lidské osudy. Ale ve vašich textech nacházím i ozvěny biblických příběhů.
Prolínají celou mou tvorbou. Nejsou to přímo apokryfy, na ty bych si netroufl, jen vypravuju biblické děje po svém. Bible je obrovský zdroj příběhů, a to nejen pro věřící, ale pro každého, kdo je ochoten o nich přemýšlet. Je v nich mnoho moudrosti, která se přitom sama nikomu nevnucuje. Ale ono to v člověku někde utkví a občas se to samo vynoří.
Bylo pro vaše okolí to, že vám vyšly už tři básnické sbírky, překvapením?
Možná trochu ano, protože ta první vyšla k mým šedesátinám, čili na básnický debut dost pozdě. To, že jsem se odhodlal, má na svědomí přítel a patron kapely Miloň Čepelka. První sbírka byla brzy pryč, dočkala se dotisku, a stejně je rozebraná.
Měl jste ohlasy od svých studentů?
Měl a těšilo mě to. Dokonce si knížku kupovali a chodili za mnou s prosbou o podpis. Neplánoval jsem další díly, nakonec je to trilogie. Považuju ji za obrovský dar. Zní to možná staromilecky, ale knížka je malý artefakt, který tu zůstane, a lze se k němu vracet. Mám návraty ke knížkám, i lehce potrhaným, rád. Čtu jednu knihu i několikrát a pořád mě baví.
Čtete i své básně?
Čas od času je vezmu do ruky, i proto, že se k některým tématům vracím a nechci se opakovat. A někdy jsem sám překvapený, že jsem to napsal.
Máte představu, kolik textů jste napsal?
Podle Lucie Peterkové jenom pro skupinu 6 NaChodníku více než dvě stě. Ale celkově jich bude k pěti stovkám.
Jste nejen textař, ale i hudebník. Na kolik nástrojů hrajete?
Na klarinet jsem hrál dokonce i folklor a dechovku. Pak jsem si zamiloval fagot, na ten jsem hrál pětatřicet let v komorním orchestru, triu i kvartetu. Dnes už mi zbyl ze všech nástrojů jen kontrabas, na ten hraju jak s Náchodníky, tak i na koncertech orchestru a sboru Musica viva při Jiráskově gymnáziu, to jsou tělesa, která jsem léta vedl a pro něž dodnes píšu aranže i své skladby. Pro člověka, který se celý život pohyboval mezi studenty, je kontakt s mladou generací důležitý a moc si ho i na stará kolena užívám.