Básník hořících slipů

A těsný vztah života a psaní, přelévání motivů z deníku do povídek a zase zpět je pro Linharta tak určující, že o něm něco napsat musím. Jak vypadá tenhle Linhart či Linh-art?

Bylo možné ho potkat v parcích lázeňských Teplic oblečeného pouze do masky berušky - to byla jedna z performancí skupiny Matadoors. Velel v klášteře v Oseku bezdomovcům, památkářům vstříc vyvěsil ceduli Hier baut homeless company. Šel s procesím do dolu Gorkij. Zapadal v zimě do bažin, vystupoval na hory, vstupoval do hospody v Zabrušánkách. Nebo na Lahošti, nebo na libovolném dalším vhodném místě ze 168 obcí, hradů a kopců v rejstříku knihy.

Zbavil se slipů elegantně tak, že je nechal shořet. Nehty má naoranžovo. Vlastní mohutnou sbírku pindíků ze hry Člověče nezlob se, do těchto tvorů se občas převtěluje, takže pindíci píší, rozkazují si, vymýšlejí ekonomické teorie a pro utužení dřevěného či umělohmotného těla také sportují.

Uděluje rozhovory slavným médiím tímto způsobem: pod záminkou nějakých neodkladných vyřizování zatáhne novináře postupně do deseti teplických hospod, až nakonec skončí v herně u nádraží a tam nadobro, neodvolatelně usne.

V jižních Čechách by se o tom povídalo, uvažovalo, obdivovalo, litovalo. V Teplicích ovšem servírka lhostejně vypouští novináře do mrazivého rána a zamyká za spícím oranžovým Linhartem mříž.

V Teplicích... v Šanově... v Duxu/Duchcově... Všechna tahle místa Severu mají v knize zcela mimořádný význam.

Sám Patrik Linhart popisuje zjevení na zřícenině hradu Opárno u Lovosic, kde se prohlásil za krále tohoto kraje. Jaký je to vlastně kraj? Geograficky region Českého středohoří a Krušných hor nad Mostem a Teplicemi i s pánví pod nimi. Ale P. L. není regionální autor v běžném smyslu slova.

On tím krajem chodí, popíjí, provokuje, předvádí se a využívá ho pro svoje kejkle. Medvědí hora mu "představuje chtíč a bachratou a vachrlatou tělesnost", Hradišťany "kontemplaci, čisté fyzično a hospodu U sedmilhářů" atd. atd., pro další viz mytický cestopis Opárno v závěru knihy.

Současné texty se rády zabývají samy sebou či psaním obecně a raději moc nevycházejí ven. Měsíční povídky mohou vyvolat opačný dojem: že čteme literaturu faktu. Dobrá, ale co je to za fakta?

Jsou to zprávy ze světa, který si v Opárnu vysnil král Nehet I., kde tancují elfové, werwolfové a wwwové v oranžových mlhách inverze. Krátké, miniaturní Měsíční povídky jsou něco jako noviny tohoto náměsíčného světa. A jako v novinách se tu lze dočíst skoro o všem, občas je taky okurková sezóna, protože i v Opárnu platí, že dít se něco může, ale psát se musí. Nesmějí chybět dopisy čtenářů!

Linhart se zřejmým potěšením cituje jistého buffetáře, který hostil jeho veřejné čtení a takto ho potom zhodnotil: "Projevy básníka (...) označeného za nadprůměrně geniálního ve mně budily pouze dojem řevu diluviální protoplazmy zdivočelé uvědoměním nemohoucnosti zastavit svůj duševně karcinogenní rozklad."

Nemohu si pomoct, ale tahle věta, ne její zamýšlený smysl, ale její zvuk a rytmus (když si ji navíc představím pronášenu na větrném vrcholu Milešovky) ve mně budí představu Patrika Linharta nejlépe.

Je mi jasné, že pro někoho je autor s oranžovými nehty a vším tím cirkusem okolo spíš podezřelý. K tomu mohu jen zopakovat a shrnout: popel zvěčněných slipů už se usadil, maska berušky uložena do špajzu, klášter osecký jede po svém, odlakovač vykonal své dílo na poetických nehtech, ale všechno zmizelé - také vytěžené vesnice, odsunutí Němci, zaniklá místa - to vše se díky živému jazyku, radosti z provokace a oranžové síle přeměnilo do nového života, života v magickém Severu. Sever = báchorka vyprávěná Linhartem.

Patrik Linhart: Měsíční povídky, Opárno, Votobia 2003, 254 stran, cena neuvedena