Článek
Už tři roky koncertujete bez zpěváka Dana McCaffertyho, který se ze zdravotních důvodů musel kapely vzdát. Bylo rozhodování o tom, zda pokračovat bez něj, složité?
Jistěže to nebylo lehké. Kapela už v minulosti odchody členů zažila, už dlouho jsme s Danem byli jediní, kdo tu byl od začátku. Ale Dan byl zpěvák, proto to bylo tentokrát složitější rozhodnutí. Promýšleli jsme to, ale tohle je jednoduše naše práce a kapela není nikdy jen jeden člověk. Jsou tu písně, historie, byla by škoda nechat to plavat. A Dan říkal, že musíme rozhodně pokračovat.
Několik měsíců jsme zkoušeli pracovat s různými zpěváky. Když ale přišel Carl Sentance, tak jsme měli pocit, že nastává nová kapitola v životě kapely. Koncertování si teď opět užíváme.
Věřil jste, že se kapelu podaří udržet v chodu dál? Přeci jen McCaffertyho hlas byl vaším poznávacím znamením.
Ale ano, já tomu vždy věřil. A co je důležitější, uvěřili tomu i fanoušci. Museli jsme to vyzkoušet a ukázalo se, že to funguje. Nikdy nemůžeme Carla s Danem porovnávat, ale dostáváme stovky zpráv, že si i jeho zpěv lidé užívají. Dokud si nás budou organizátoři zvát a někdo na nás bude chodit, musíme pokračovat.
Jste s McCaffertym v kontaktu? Jaký je jeho stav?
Samozřejmě, čas od času se vídáme, bydlí kousek ode mě. Je to těžké, špatně se mu dýchá. Může zpívat a jezdí s projektem Rock Meets Classic, ale zazpívá jen jednu nebo dvě písničky. Celý set si nemůže bohužel dovolit, není na tom úplně dobře.
Momentálně tedy ve skupině už rok zpívá Carl Sentance. Jak jste s ním spokojen?
Od začátku k nám zapadl. Doporučil mi ho kamarád, já ho předtím neznal. Viděl jsem na internetu jeho vystoupení s Donem Aireym z DeepPurple a pak jsem se byl podívat na jeho koncert. Zdál se mi fantastický. Pozval jsem ho tedy do Skotska, aby se přišel ukázat. Chtěl jsem slyšet pár písniček, ale už u refrénu první písně jsme věděli, že je to ten správný muž.
V roce 1999 zemřel váš bubeník Darrell Sweet, spoluzakladatel skupiny. Místo něj s vámi na bicí hraje váš syn Lee. Vaši další synové Stevie a Chris mají kapelu Hurricane Road. Muzikantské geny jste tedy předal velmi úspěšně.
Ano. Všichni bratři jsou muzikanti a jednu kapelu mají společnou. Vlastně když se všichni sejdou doma, vždycky si spolu rádi zahrají. A Lee s Nazareth vyrůstal. Už před tím, než se stal naším bubeníkem, Darrellovi pomáhal s bicími jako pódiový technik.
Nazareth byla vždy plodná kapela. Vydala dvacet tři alb, obvykle po roce až třech letech. Jen po roce 1998 nastala desetiletá pauza. Co se stalo?
Pro rockové kapely to tehdy byla divná doba. Nahrávací společnosti po nás žádná alba nechtěly. Nepřišel nikdo, kdo by řekl, že chce novou desku Nazareth. A tak jsme prostě žádnou nenatočili. Pamatuji si, že to tak měly mnohé nám blízké kapely, třeba naši přátelé Uriah Heep.
Deep Purple měli podobnou pauzu. V roce 2005 nás pak oslovil jeden Švýcar, který pracoval pro jednu německou nahrávací společnost. A tak jsme se vrátili k nahrávání a od té doby jsme natočili tři alba. Těší mě, že lidé očekávají, že nahrajeme i další.
A chystáte se je nahrát?
Rozhodně chceme s Carlem novou desku natočit. To přece musíme, když máme nového zpěváka. My jsme vlastně v každém dosavadním složení kapely vydali nějakou desku. Rád bych zachytil i tuto sestavu. Doufám, že k tomu dojde už letos.
V roce 1975 jste na albu Hair of The Dog vydali jeden ze svých největších hitů, skladbu Love Hurts. Je to coververze od The Everly Brothers. Co pro vás znamená?
Byl to velký hit, celosvětově to byla naše nejúspěšnější píseň. Takovou už jsme nikdy neměli a mít nebudeme. Nikdy jsme ji přitom nezamýšleli vydat jako singl. Měla to být jenom B-strana. Po celém světě, kromě Ameriky, vyšla ta deska bez Love Hurts. Americký vydavatel si ji vyžádal. Jsem rád, že to udělal.
Slyšeli vaši verzi Love Hurts bratři Everlyové?
To víte, že ji slyšeli, tu písničku totiž slyšeli všichni. Byla to nejprodávanější verze. Boudleaux Bryant, který ji napsal, několikrát přišel na náš koncert. Doufal, že nahrajeme víc jeho písní.
Vaším velkým hitem je i písnička Dream On z roku 1982. Autorsky jste se na ní podíleli všichni v kapele.
Víte, co je zajímavé? Podle těchto písní se zdá, že nám nejlépe jdou balady. Ty pro nás ale vždy byly okrajové. Jsme rocková kapela, jen jsme s nimi měli štěstí. Hlavním autorem Dream On byl náš tehdejší kytarista Billy Rankin, napsal ji, když jsme pracovali na desce 2XS. Líbila se nám, tak jsme si řekli, že desku hezky doplní. A ona se stala hitem, přestože původně vůbec neměla být singlem. Opět jsme měli štěstí.
Za dva roky uplyne padesát let od chvíle, kdy jste kapelu The Shadettes přejmenovali na Nazareth. Napadlo by vás tehdy, že budete touhle dobou jezdit na turné?
Kdepak. Kdyby mi někdo řekl, že budu v roce 2016 na pódiu, jenom bych se smál a nevěřil tomu ani za mák. Jsem vděčný za to, že to je pravda. Mám radost, že to nejsme jen my. Celá naše generace jede dál. Je legrace, že i když je mnoho mladých skvělých kapel, nejlépe a nejrychleji se lístky stále prodávají na Rolling Stones, kteří hrají od roku 1962.
A co vy a ty nové kapely? Máte třeba ve Skotsku nějaké mladší oblíbence?
Rád vám povím pravdu. Letos je mi sedmdesát a netrávím moc času tím, že bych objevoval nové kapely. Mám stovky svých oblíbenců, které miluji. Občas si něco doporučit nechám, ale když se mě zeptáte na letošní novinky, nic vám nepovím.
Chtěl byste něco dodat?
Vy jste z Prahy? Nahrávali jsme tam předposlední desku Big Dogz. Celou jsme ji napsali v Praze a nahrávali ve studiu Sono Records. A moc rádi se tam vracíme, vlastně pokaždé, když potřebujeme něco nahrát, jdeme s tím tam. Takže jsme v Praze docela často, máme to tam rádi.