Článek
Zpíváte od dětství, což tak netypické být nemusí, ale vy jste naskočil rovnou do opery. Měl jste v tomhle zázemí v rodině?
Můj dědeček hrál na housle, byl houslový virtuos. Bohužel kvůli zdraví toho musel nechat. Věnoval se pak architektuře. Dá se tedy říci, že jsem jediný hudebník v rodině.
Profesní kariéru jste začal rovnou v pražském Národním divadle. Kolik vám bylo?
Jedenáct, dvanáct let. Ale před tím jsem „klasicky“ chodil do lidové školy umění v Praze 8, pak jsem přestoupil do Kühnova dětského sboru, odsud jsem se dostal do Stání opery, do Národního divadla. Po světě jsem tedy začal jezdit už jako dítě.
Mimo jiné s dětskou operou Hanse Krásy Brundibár. Někdy na přelomu let 1997/1998 jsem se po jednom zahraničním úspěchu už vydal na sólovou dráhu.
Proč jste po tak úžasné kariéře v dětském věku nešel studovat na nějakou uměleckou vysokou školu na západě a zamířil do Moskvy?
(Smích) Netypická destinace, že? Jenže já jsem mířil na studia kolem roce 2001, kdy – bohužel – došlo k útoku na americká Dvojčata. A jelikož jeden z mých profesorů měl právě na východě zázemí, zamířil jsem tam. Složil jsem zkoušky jak do Oděsy, tak do Moskvy.
Navíc rozhodlo ještě něco: na umělecké školy tam lze nastoupit od šestnácti, sedmnácti let. Což mi vyhovovalo… Nakonec u mě vyhrála ta Moskva (Hudební fakulta Ruské akademie múzických umění, GITIS - pozn. red.), kde jsem mohl studovat u legendárního basbarytonisty Jurije Věděnějeva. Což je nabídka, která se neodmítá. V Moskvě jsem dostudoval v roce 2005.
Uměl jste rusky, než jste do Moskvy vyrazil?
Měl jsem z Prahy nějaké gymnaziální základy. Pak následovala „škola života“. Nyní můžu klidně říci: mluvím stejně dobře česky i rusky. V tom mi výrazně napomohlo prostředí umělecké školy, kde jsem se pohyboval. Bydlel jsem taky na kolejích… A samozřejmě ve škole jsem na ruštině velmi tvrdě pracoval. Musel jsem si ji důkladně osvojit, abych v ní mohl veřejně vystupovat, měl jsem ji v rámci scénické řeči, musel jsem v ruštině zpívat…
Nasměřovala vás tato studia následně automaticky na východ, kde hodně vystupujete?
Tímhle se asi od ostatních kolegů odlišuju, pravda. Jelikož jsem studoval v Rusku, mám k němu, k téhle oblasti velmi blízko. Projel jsem řadu ruských měst, včetně těch sibiřských. Zpíval jsem tam už během studií, získal jsem díky tomu rozsáhlé kontakty. Díky tomu se mi stala i jedna úžasná věc, od jara jsem se stal sólistou v Národního divadla v kazašské Almaty. Domluvili jsme se, že tam budu jednou za měsíc zpívat jako stálý host.
Žijete ale v Praze, předpokládám.
Ano, mám tu rodinu, a navíc Praha má nejstrategičtější polohu, jakou si muzikant může přát. Dostanu se z ní snadno jak na východ, tak na západ. Možná se budete divit, ale před událostmi na Ukrajině žilo v Praze i poměrně dost ruských hudebníků. Měli to z Prahy do Moskvy občas blíž, než kdyby projížděli celou ruskou metropoli.
Moc to nechápu, přiznávám.
Je to jednoduché. Moskva s okolím má až dvaadvacet miliónů obyvatel. Než tenhle region, v obvyklých dopravních zácpách projedete, trvá to dlouhé hodiny… Navíc mí ruští kolegové vystupovali také na západě. Praha jim proto pro život vyhovovala líp. Byli z ní letadlem v moskevském divadle často dříve, než kdyby jeli z okraje Moskvy autem. Teď už to samozřejmě nejde.
Pojďme pryč od politiky, války. Co vás čeká nyní?
V nejbližších dnech? Jeden pražský koncert, pak Maďarsko, letím do Tokia, následuje turné po Brazílii. Plánují se Spojené státy. Do toho ještě dokončuju doktorát na Západočeské univerzitě. Mám co dělat. V současnosti mám pracovní plány na dva tři roky dopředu.
Vrátím vás k Brazílii. Před pár dny jste v Praze pokřtil své nové CD. Vydal jste jej ale právě v Brazílii. Souvisí to s tím, že vystupujete hlavně v cizině?
Ta historie mého nového CD je poněkud složitější. Spolupráce na něm se zrodila před lety, na hudebním festivalu v peruánské Limě. Tam měla Brazílie své zástupce, mimo jiné ředitele tamního rozhlasu, zástupce ministerstva kultury. Po mém vystoupení za mnou přišli, že by chtěli natočit nahrávky několika písní Gustava Mahlera, čehož jsem se následně zhostil.
Časově nám do toho ovšem spadl ale covid. Proto jsme se dohodli, že CD vznikne v České republice a oni ho vydají v Brazílii. Což se stalo. Po jeho vydání má následovat již zmíněné turné, jeho součástí budou přednášky na hudebních vysokých školách. Zaměří se samozřejmě na operu, včetně té české.
Kdybych měla vypočítávat všechny vaše ceny, je to velmi dlouhý seznam. Zmíním aspoň jednu: nejvyšší ocenění Evropské unie umění v oblasti operního zpěvu – Zlatá Europea. Které si ale nejvíce ceníte vy?
To je těžké říci. Zlatá Europea je velmi unikátní. Vedle mě ji má z operních pěvců například Plácido Domingo. Což je mimořádná čest. Ale říci: mám ji nejraději, to by bylo odvážné. Intenzivní vzpomínky mám třeba na Čínu, kde jsem v Ningbu, v tamní mezinárodní pěvecké soutěži (CIVC) v roce 2008 získal Gran Prix za nejlepší interpretaci čínské árie v čínském jazyce. Jde přitom o největší, nejprestižnější podobnou akci v Asii.
Tehdy jste porazil i rodilé mluvčí. Čínsky asi neumíte, anebo ano?
Ne, půl roku jsem se na soutěž ale připravoval se sinologem Martinem Křížem. Pilovali jsme výslovnost, aby byla dokonalá. Dělali jsme překlady, abych věděl, o čem zpívám, snažil jsem se být perfektní. Nakonec to vyšlo, porazil jsem dvaašedesát tisíc soutěžících a vyhrál.
V kolika jazycích vůbec zpíváte?
Odhadem v jedenácti. Tím neříkám, že všemi dokonale vládnu. Jen jsem v nich schopný vystupovat. Na jevišti vždycky musím vědět, o čem zpívám, k tomu slouží překlady, musím zvládat i role jiných. Opera je o dialozích. Musíte na druhé reagovat. Nemůžete se naučit jen to svoje a čekat, jak vše dopadne.
Ještě si neodpustím jednu otázku. CD vám křtil Zdeněk Troška, velký milovník opery. Hrál jste mu kdysi v pohádce, moc vás za váš výkon chválil. Jakou roli vám dal?
Hrál jsem sultána v Čertově nevěstě, jednoho z nápadníků princezny Štěpánky. V arabštině jsem jí říkal, že se mi moc líbí a že bych byl rád, kdyby byla v mém harému. Sice jí přinesu hodně darů, nakonec mě ale odmítne. (Smích)