Článek
Podle čeho jste si muzikálové melodie vybral?
I v klasice jsem zastánce bezprostřednějšího přístupu k interpretaci i dramaturgii. Na albu jsem si tedy dovolil vybírat nikoli podle dramaturgického klíče, ale vyloženě podle toho, co bych si chtěl zazpívat a co by se lidem mohlo líbit. Dal jsem dohromady seznam asi čtyřiceti skladeb a z nich jsme vybrali osmnáct tak, aby album dávalo smysl.
Šlo mi o to, aby udělalo lidem radost, aby se hezky poslouchalo a čišela z něho pohoda. Principiálně jsme vybírali spíše ze starších muzikálů, protože mám pocit, že se k mému hlasu hodí lépe.
Jaký muzikál máte nejraději?
Hrozně rád mám Bídníky, mohl bych je poslouchat víceméně pořád.
Skladby jste nazpíval v původních textech, byť k řadě z nich existují české. Proč jste se tak rozhodl?
S myšlenkou, že bych je zpíval s českými texty, jsem si vůbec nepohrával. Ze svého operního působení mám ve zvyku dělat vše v originále, takže jsem k muzikálu přistupoval stejně.
Při pohledu na sérii vašich úspěchů a aktivit vzniká dojem, že váš profesní život je jakýsi běh…
Domnívám se, že každý profesní život je běh. Být operní zpěvák je práce jako každá jiná, s tím rozdílem, že pracujeme na více místech. Jsme trochu jako nomádi, kteří jdou tam, kde je chtějí. Má to svá pro i proti. Změny prostředí například zajišťují, že nám naše práce jen tak nezevšední. To je klad.
A ta proti?
Týkají se především soukromého života. Od doby, kdy se nám s manželkou Kateřinou Kněžíkovou narodila dcerka, se mi od nich chce stále méně odjíždět. Bez toho to ale nejde, k mému povolání to patří. Když jsem začínal ve Vídeňské státní opeře, do Prahy jsem se během roku dostal v součtu jenom sotva na týden. Teď se už ale snažím uzpůsobovat svůj program tomu, abych nebyl dlouho z domova.
Principiálně se snažím omezovat vystoupení v Americe. Na jaře příštího roku tam přesto budu mít asi tříměsíční produkci. Pracuju na tom, aby manželka a dcera mohly přijet za mnou.
Byl jste první Čech do třiceti let, který vystoupil v newyorské Metropolitní opeře. Je obvyklé, že tam vystupují tam mladí umělci?
Dnešní doba mládí přeje, a to i v operním světě. Proto se stává, že v Metropolitní opeře vystupují i mladší umělci. Pokud bych to však měl převést do řeči čísel, jde o jednotky procent. Na té scéně vystupují spíše vyzrálejší umělci, protože Metropolitní opera chce být vrcholem operního světa a její vedení si zve hlavně etablované, a tedy starší umělce.
Když je to někdo mladý, pak jsou to především Američané, kteří prošli přípravným programem a dostávají tam další příležitost v rámci normální sezóny.
Proč je zrovna Metropolitní opera tak prestižní?
Má to několik důvodů. Jednak je to dáno historicky, také v tom hraje roli její prezentace a v neposlední řadě vysoký rozpočet, který na svůj program má. Může si dovolit nešetřit na představeních. I v menších rolích tam často vystupují zpěváci, kteří jinde zpívají role hlavní. Prestižní jsou také výprava, technické parametry jeviště, velikost hlediště a v posledních letech i přímé přenosy do kin.
Již sedm let jste stálým sólistou Vídeňské státní opery. Proč jste se rozhodl být v angažmá právě tam?
Protože mi odtamtud přišla zajímavá nabídka. Původně jsem nechtěl být kmenovým členem žádného divadla, a tak když jsem dostal nabídku z Vídně, dlouho jsem ji zvažoval. Byl jsem zvyklý být na volné noze a vybírat si inscenace, do kterých se mi chtělo. Bál jsem se, že přestanu být svým pánem a budu tlačen k účinkování v operách, které mi nic neříkají.
Nakonec mě mé okolí přesvědčilo, že bych do toho měl jít, a po několika měsících jsem byl rád, že jsem se tak rozhodl. Takovou praxi jako ve Vídeňské státní opeře nemá člověk šanci jinde získat. Vídeň má nejširší repertoár na světě. Zahraje kolem padesáti titulů za sezónu, což je dvakrát více než v Metropolitní opeře.
První dvě sezóny jsem chodil téměř každý večer do divadla a snažil se vidět co nejvíce repertoáru. Udělal jsem si představu o tom, co se mi líbí, co chci dělat a čeho se mám vyvarovat.
Jaký je váš oblíbený repertoár?
Mým denním chlebem jsou Mozartova díla. Nejčastěji jsem zatím zpíval Figara a Dona Giovanniho. Bavila mě i Rossiniho Italka v Alžíru, ale v ní jsem zpíval jen párkrát. Je to inscenace, kterou mám moc rád a rád se na ní podílím.
V jakých jazycích jste už zpíval?
Nejvíce zpívám v italštině a němčině, trochu víc už i v češtině. Dostávám také role, v nichž se zpívá anglicky a francouzsky. Další jazyky jsou spíš výjimky. Když jsem ale chodil do dětského sboru, občas jsme interpretovali i nějaké africké písně s původními texty. Nerozuměli jsme tomu, co zpíváme, jenom jsme se je naučili foneticky.
Rozumíte vždy tomu, co zpíváte?
Rozhodně znám vždy obsah textu. Zároveň se snažím rozumět mu slovo od slova, což samozřejmě pomáhá i při učení. Zpíval jsem například i švédský text a musel jsem si udělat pořádek v tom, co která spojka a předložka znamenají. Pomohlo mi to k tomu zpívat přirozeněji, než kdybych se vše jen naučil jako básničku.
Jak u vás probíhá hlasová hygiena?
Snažím se ji nepřehánět a svůj hlas moc nerozmazlovat, protože mým záměrem je, aby zůstal co nejodolnější. Znám bohužel dost případů kolegů, kteří chodí věčně v šále, ale potom si ji jednou zapomenou a okamžitě nastydnou. Já jsem na teplé oblékání nikdy moc nebyl, nefénuju si ani vlasy, když je venku zima, a šálu nenosím. Současně nedělám věci, o kterých vím, že mému hlasu nesvědčí. Nekouřím a nepobývám v hlučných nebo prašných prostředích.
Je ve vaší branži obvyklé, že zpěváci pijí před koncertem syrová vajíčka?
Moc by mě zajímalo, kde tahle fáma vznikla. Neznám totiž nikoho, kdo by na hlas pil syrová vejce. Každý se mě na to ale ptá.