Článek
Známe vás z přenosů inscenací newyorské MET, zpíváte na celém světě, ale dnešní vaše vystoupení ve Smetanově síni bude vaše první v Praze.
Ano, ale najít termín v mém kalendáři je dost těžké. Při mé úctě k české hudbě to určitě nebude naposledy. A nezapomeňte také, že jsem z Krakova, tedy města charakterem blízkého Praze, takže se mi u vás bude určitě líbit.
Orchestr Pražských symfoniků FOK bude dirigovat váš krajan Lukasz Borowicz. Spolupracujete spolu často?
Známe se velice dobře. Dirigoval představení Dona Giovanniho ve Varšavě a Krakově, kde jsem zpíval, řídil též podobné gala v Lodži a dokonce spolupracujeme v současnosti na mém sólovém CD pro Harmonii Mundi. Zpívám tam árie jen ze slovanských oper, polské, ruské a i české skladatele, mimo jiné i árii ze Smetanovy Čertovy stěny.
Jak je možné, že se v Polsku v poslední době objevilo tolik světových zpěváků?
Je to asi spojení náhody a kvalitního školství. Objevily se dobré hlasy, kterým se dostalo možnosti dalšího vývoje. A mohli jsme vyjet do světa na stáže i soutěže, čehož se našim starším kolegům za komunismu nedostávalo.
Vaše první role v MET v New Yorku byl Kuligin v Kátě Kabanové Janáčka. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to v roce 1999 a byl jsem velice nervózní. Je to malá role, ale pro debutanta důležitá. Hlavně zvládnout veškeré nástupy, být vždy tam, kde mám být – takové byly tehdy moje starosti. Ještě vím, že tam zpívala také Eva Randová a dirigoval Sir Charles Mackerras. Ale asi ani o mně příliš nevěděl.