Článek
Co pro vás bylo dosavadním vrcholem letošního festivalového léta?
Patří k němu tradičně rumunský festival Electric Castle. Před deseti lety jsme byli na prvním ročníku v pozici hlavních hvězd a od té doby si nás pořadatelé zvou pokaždé. Vybudovali jsme si s tamním publikem skvělý vztah. Letos na hlavní scéně vystupoval třeba i skvělý Jamie XX, ale na nás přišlo víc lidí.
Obecně je festivalová sezóna skvělá, nicméně zatímco zbytek Evropy žhne, Anglie se letos spíš topí. V posledních letech tamní festivaly vypadají jako Glastonbury v osmdesátých a devadesátých letech. Slušné bahenní lázně.
Letos jste vydali album Frontline. Co ho inspirovalo?
Mám pocit, že svět se vrátil do doby, která vládla v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let v Anglii. Situace byla tehdy ekonomicky nestabilní, panovaly velká nezaměstnanost a neklid, také rasismus. Lidé nenáviděli vládu a bouřili se. Doba po covidu a naše současná, silně korumpovaná vláda mi ty časy připomíná.
Před čtyřiceti dvěma lety vypukly v Brixtonu na ulici Railton Road velké nepokoje. Tyto bouře se rozšířily po celé zemi. Nyní podobné nepokoje neprobíhají, ostatně by se jimi asi ničeho nedosáhlo, ale uvědomte si, že v podstatě celá země stávkuje. Učitelé, právníci, lékaři, zdravotní sestry.
Mám pocit, že postupně celá země dochází k tomu, že už toho má dost. Všechno to začalo s Trumpem a erupcí fake news, Boris Johnson se už pak jen rozhodl všechno zrcadlit. Jejich dny budou brzy sečteny a oni to moc dobře vědí.
Jinak ta deska, to jsou celkem klasičtí Dub Pistols. Jen jsme možná po víc než dvaceti pěti letech existence měli potřebu se trochu ohlížet a vrátit na začátek. Víc než kdy dřív jsme zkoumali zvuk dřevního reggae. Mám pocit, že se konečně cítíme být ve své kůži.
Dub Pistols jste kdysi nazval nejúspěšnější neúspěšnou kapelou. Pořád máte tak rozporuplný pocit?
Pořád to vnímám podobně. Podařilo se nám na scéně přežít dlouhá léta, což samo o sobě považuji za úspěch. Velký úspěch v hitparádách jsme ale neměli nikdy. Nejsme mainstreamová rádiová kapela, ale to jsem ani nikdy nechtěl. Takže těžko říct, jestli je problém, že jsme velkého celosvětového úspěchu nikdy nedosáhli.
Naopak mě těší, že nás sleduje mnoho lidí a vyprodáváme koncerty v celém světě. Takže ten rozpor tam je. Obecně si ovšem myslím, že mainstreamový úspěch je nyní méně důležitý než dřív.
Desku Frontline jsem vydal na vlastním labelu, smlouvy s velkými firmami jsme nechali minulosti a mám z toho dobrý pocit. Máme už takovou fanouškovskou základnu, že nemáme dojem, že bychom velkou nahrávací společnost potřebovali.
Zaměstnal jsem stejné lidi, které by pro nás najala nahrávací společnost, a společně jsme vytvořili desku, jež v týdnu vydání byla ve Velké Británii třetí nejprodávanější. Na to, že šlo o náš první kousek, to považuji za fantastický úspěch. Myslím, že to svědčí o našich fanoušcích. Jsou to lidé, kteří nás drželi v dobrém i zlém. A bůh ví, že i ty zlé doby byly.
Bylo pro vás nejtěžší to, když jste přišli o lukrativní smlouvu s Geffen Records, která vás měla proslavit v Americe, ale z ní jste se nakonec vrátili s dluhy?
Jeden člen kapely popsal naši kariéru jako dvacetiletou kocovinu. To, co se stalo s Geffen Records, nebyla jejich chyba. Dali nám skvělou smlouvu v hodnotě jeden a půl milionu dolarů, byli jsme tehdy jejich prioritou. Dokonce jsme chvíli byli druzí v žebříčku Billboardu. Ale přišlo do toho 11. září, změnilo Ameriku a naši tamní kariéru to na dva nebo tři roky pozastavilo.
Tehdy nám to nepomohlo, ale když se na to podíváte z jiné perspektivy a uvědomíte si, kolik lidí v té době přišlo o život a jaký to mělo dopad na celý svět, rozhodně nebudu žehrat na to, co to znamenalo pro nás.
Když se teď ohlédnu, považuji za nejhorší to, co jsme promrhali. Měli jsme tolik možností uspět, ale my se rozhodli žít ve stylu sex, drogy a rock’n’roll. Roli v tom hrály alkohol i jiné látky. Kvůli nim jsme přišli o hodně. Nechápejte mě ale špatně, náramně jsme si to užili. Ale na kapele a třeba i na našem duševním zdraví si to vybralo daň.
Nebyly to jen ty nejhorší časy, zároveň byly i nejlepší. Dřív byly nekončící večírky nedílnou součástí rock’n’rollu a my se do té pasti chytili. Je to zábava, ale v jejím důsledku vždy neodvedete tu nejlepší práci. Navíc jsem rád, že jsem to přežil.
Co je na vaší současné pozici nejlepší?
Že tu pořád jsme. Upřímně řečeno, kdyby nepřišel covid, možná by už Dub Pistols nebyli. Už jsem to přestával milovat. Asi bychom se rozešli. Ta nucená pauza nám pomohla si uvědomit, co to pro nás znamená.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Frontline - Dub Pistols, Addict - Dub Pistols, Crazy Diamonds - Dub Pistols