Barbara Nesvadbová: Má kniha žádný happy end mít nemůže

Měla jsem ho v plánu, protože jsem si ty dva hrdiny zamilovala. Ale pak mi došlo, že žádný happy end být nemůže. Že to není možné. Najednou mi docházelo, že jakmile se do sebe zamilují dospělí lidé se závazky, je tak extrémně těžké vystoupit ze zvyku… Není to totiž jen o nich, dokonce ani o jejich rodinách. Je to o celém socio prostředí, o tom, co postavili, kde žijí, kde zasadili kytku, jaké mají rádi sousedy. Že jsem budovala postavy, které mají takový batoh zkušeností, že to není o tom, prásknout do bot a čus, zlato, žijeme tady spolu rok, tak to holt rozpustíme.

Je, extrémně. Kradla jsem dost, ale lidí, kterým jsem kradla, jsem se upřímně ptala, jestli můžu.

Dostala jsem požehnání, jinak bych to nepublikovala. Protože je to tak intimní prožitek, že pro mě byl nesmírně důležitý jejich souhlas. Protože jsem si říkala, že je to tak na dřeň, že to nemůžu pustit jen tak o své vlastní vůli.

Ne, ne, ne. Já se jen ráda ponořím do jiných osudů a emocí. Třeba režisér Vláďa Michálek, co mi točil Pohádkáře, začal pracovat jako psychoterapeut. Vezměte si jeho film Je třeba zabít Sekala, tam jsou veliké emoce. Proto jsem si Vláďu vybrala, proto se máme rádi. Neuměla bych třeba napsat detektivku. Dostala jsem na ni objednávku, trápila jsem se s tím půl roku a nevyšlo to. Prostě to reálně nešlo. Nejde mi to do hlavy.

To nevím? Že bych někoho cvičně zabila a pak si řekla, hm, tak takhle to vypadá ta krev? Ne, to ne. A ani nikdo z mých blízkých to neprožil. Ale možná, že kdybych zašla do vězení a poslechla si pár vrahů, měla bych k tomu pak blíž. (směje se)

Došla jsem k názoru, že jsem si celu dobu myslela, že to je jedna velká Iluze, ale teď musím říct, že to množné číslo je. Že tam vlastně všichni propadají iluzím.

Mám na tuhle knihu neskutečné ohlasy. V hezkém. Ženy, i paradoxně muži, mi píšou upřímné e-maily a tak otevřené, že by to vydalo na další knihu.

Extrémní ohlasy mám také na život gayů. Volali mi kluci, se kterými se znám léta, že je potěšilo, že to je takhle reálně popsané. Protože odsouzení té komunity je úplně nabíledni a děje se. A svobodné matky? Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být tak špatné.

Ale když mám tolik prací a starám se o tolik lidí… Až když mi Lucka Mádlová z Asociace společenské odpovědnosti posílala nejvíc ohrožené skupiny, tak jsou to svobodné maminky. A pak mě fascinovala myšlenka popsat muže, který zmizí. To je opsané od našich dětí z fondu, kterých už máme šedesát čtyři. V převážné většině zůstane s děckem maminka. Jakmile dítě onemocní nebo je po těžkém úrazu nebo po dětské mozkové obrně, tak táta uteče a založí si novou rodinu.

I když tam máme i tatínka, duší, tělem, srdcem krásný pán a tam paradoxně zdrhla maminka. Máme ale také spoustu ucelených rodin. A někdy máme mámu, která má dvě děti a z toho zdravého si udělá parťáka. Což je pro dětství hodně složité.

Drogová problematika pro mě byla složitá, byla jsem pro konzultaci i na policii. Potřebovala jsem si to trochu osahat.

To mi řekli policisté. Je to zákeřná droga, na které se závislost vybuduje velmi rychle. A jede i ve školách.

Protože Hovory s doktory byl y extrémně populární a vydělalo nám to spoustu peněz – my to máme tak, že část honoráře šla na zaměstnávání handicapovaných –, domluvili jsme se s vydavatelem, že uděláme doktory dvojku. A hlavně nám tam spousta lidí chyběla. Například profesoři Vladimír Beneš, Jiří Raboch, Tomáš Kozák, máme domluveného pana profesora Petra Widimského. V podstatě šedesát sedmdesát procent času věnuju nadačnímu fondu Be Charity, takže jsem hodně často v nemocnicích a práci lékařů nesmírně obdivuju.

Může se vám hodit na Zboží.cz: