Článek
Pětačtyřicet. Je to hodně, nebo málo?
Na životní zkušenosti až dost.
Jak se cítíte?
Teď už dobře. Mám radost z dětí a z práce. Partnerství nevyšlo, ale tak to v životě někdy chodí.
Zkrachovala vám dvě manželství. Někde je chyba. Víte kde?
Vždycky je to vina obou partnerů. Manželství je o dvou lidech, oba do toho musí dát maximum, a někdy to nevyjde.
Její současný přítel Petr Polák je o patnáct let mladší.foto: Právo/Archiv Právo
S prvním mužem Petrem Jíchou jste byla třináct let a s Jaromírem Pizingerem deset let. Jak ten rozchod berou vaše dcery?
Jaromír zažil holky odmalinka. Byl s nimi víc než jejich vlastní táta, ale najednou to nešlo. Vždycky jsem se s nimi bavila o všem otevřeně a pravdivě, takže vnímají situaci takovou, jaká je. Vědí, že život není jenom o hezkých chvílích, že není jednoduchý, že k němu patří i rány a pády. Myslím, že jsme chybu udělali oba a moc se k tomu nechci vracet.
Jenže ono to vypadá, že jste tomu vztahu obětovala víc, než je zdrávo. Dokonce jste na dva roky úplně přerušila kariéru.
Je pravda, že jsem se Jaromírovi hodně přizpůsobovala, ale dělala jsem to ráda. Byla jsem zamilovaná a viděla jsem všechno jinak. Zpívat jsem přestala v roce 2003 po Kleopatře. Měla jsem tehdy pocit, že už toho je na mě moc, že mě to přestává naplňovat a motivovat. Byla jsem strašně unavená, denně jsem hrála v divadle, do toho koncerty. Přestalo mě to bavit. Umění není o tom, aby na pódium člověk chodil jako řemeslník nebo najatý dělník. Jde o emoce, chuť a vůli. Potřebovala jsem si oddechnout, nabrat nové impulzy, hledala jsem se i hudebně. Dva roky jsem odpočívala a pomohlo mi to.
foto: Právo/Archiv Právo
A teď už zase jako kdysi pendlujete mezi Martinem Němcem a Michalem Pavlíčkem.
Ano, a nestěžuji si. Mám prakticky denně nějaké vystoupení s kapelou Precedens nebo se Stromboli. Mít v dnešní době tolik koncertů je příjemné.
Pořád vám to přináší radost?
Strašnou. Koncerty vypovídají o velké umělecké svobodě, když stojíte na jevišti, jste sám za sebe. V divadle máte určitou roli a té se musíte podřídit. To mě taky baví, ale při koncertech jsem volnější.
Zpívala jste už v šesti muzikálech a teď jste kývla na sedmý v Divadle Ta Fantastika. Neměla byste bez Dámy s kaméliemi klidnější život?
Měla jsem několik let pauzu a také jsem dost muzikálů odmítla. Zvláště v posledních pěti letech se nabídky jen hrnuly.
Čím je pro vás zrovna Dáma s kaméliemi zajímavá?
Hudbu napsal Michal Pavlíček, a to mně na míru. Zná moje hlasové a výrazové dispozice. Navíc je to krásný příběh. V naší inscenaci není Markéta kurtizána, ale popová zpěvačka, takže se pohybuje v prostředí, které znám.
Jak se vám pracovalo s režisérkou Viktorií Čermákovou?
Je to vůbec poprvé, co jsem dělala s režisérkou - ženou. Bylo to velice příjemné, protože její přístup je ženský, ve spoustě věcí si rozumíme, jsme přibližně stejně staré a vnímáme svět hodně podobně.
S Václavem Bártou v muzikálu Dáma s kaméliemi.foto: Právo/Archiv Právo
Vaší třináctou komnatou, jak jste prozradila v televizi, je vaše matka, která nebyla zrovna nadšená, když jste se narodila. Je těžké nemyslet na to, že jste nechtěné dítě?
No jo, takový je život. Ale už je to pryč. Nejhorší to bylo v dětství a v pubertě, kdy jsem se s tím snažila vyrovnat. Teď už jsem dospělá ženská, mám něco odžito a spoustu životních zkušeností. Vím, že to máma neměla jednoduché. Bylo jí osmnáct, když jsem se narodila. Že se tak mladá nechtěla naprosto uvázat k dítěti, to chápu. Nebyla na to zralá emočně, psychicky, fyzicky ani existenčně. Táta ji umluvil, aby dítě měli.
Ale odnesla jste to vy!
Nemůžu říct, že bych to odnesla, i když existují děti, které rodiče hýčkali víc. Neměli jsme moc peněz. Maminka byla aranžérka a tatínek výtvarník a grafik. Oba byli na rodičovství nezralí, ale tehdy byla taková doba. Holky se vdávaly v osmnácti a hned měly děti.
Měla jste ale štěstí na dědečka, který vás vodil do Kühnova dětského sboru…
Ten vlastně zapříčinil, že jsem začala zpívat. A podruhé se na mě usmálo štěstí v podobě pana Šebelky, což byl otec mého tehdejšího kluka. Seznámil mě s Martinem Němcem, pak už to šlo rychle.
Nemáte nutkání své matce stále dokazovat, že jste dobrá?
Myslím, že jsem jí už všechno dokázala. Něco jsem vytvořila, něčeho jsem dosáhla a ona už to poznala sama. Sice mi nikdy neřekne, že jsem dobrá, ale přijde na koncert nebo do divadla. V tomhle mám stejný problém jako Lucka Bílá s tátou, který ji v začátku taky moc nepodporoval, neprojevil jí uznání, a přitom Lucii miluje celý národ.
Váš vztah k dcerám je nejspíš jiný…
Holky jsem vychovávala úplně jinak. Hlavně si s nimi o všem povídám, ale to je taky vlivem doby a společnosti. Za nás byly tělesné tresty běžné, doma i ve škole. Já jsem v životě na své děti nevztáhla ruku. Bití považuji za největší zločin, to je selhání rodiče. Nevzpomínám si, že bych na holky třeba křičela. Prostě jsme si sedly a všechno jsme si vyjasnily.
Na scéně divadla Ta Fantastikafoto: Právo/Archiv Právo
Pořád žijete v Praze v Karlíně. Co vás tam drží?
Karlín je teď krásný, po povodních je to paradoxně hezké místo k žití. Je to velice zajímavá čtvrť s pozoruhodnými stavebními projekty, rekonstruují se staré objekty a stěhuje se k nám mnoho lidí. Mám tam už sedmnáct let svůj byt a mám to tam ráda.
Před lety jste napsala knihu Rozhovory s útěkem, která dokonce vyšla i v reedici. Chystáte další?
Nechystám, nemám na to čas. Chuť i náladu bych měla a je o čem psát. Mohla bych čerpat témata z vlastního života. Úspěch knížky mě docela potěšil.
Myslíte, že to bylo tím, že jste psala o životě lesbiček?
To ale nebylo o životě lesbiček. To byl příběh o nenaplněné lásce ženy k ženě.
Se svou divadelní kolegyní Helenou Dytrtovou jste před rokem podpořila kampaň pro registrované partnerství homosexuálních párů…
Udělaly jsme to hlavně pro Slovensko, protože tam je v této oblasti doslova středověk. To je katastrofální! Homosexuálové to tam mají velice těžké. Chtěly jsme jim pomoci a naše výstava fotografií, které jsme s Helenou nafotily, měla velkou odezvu. Inteligentní lidé se k tomu stavějí vstřícně, ale spousta lidí byla i proti. Vernisáž byla i v Praze, a úspěšná.
Co vás v tomto roce čeká?
Zpívání, zpívání, zpívání.
Co manželství? Neláká vás ještě do třetice?
Určitě ne. To je vážná věc a ani já, ani můj přítel na to teď nemyslíme.