Bankrotáři: Odpočinková komedie o sebevrazích

"Tady kousek stínu nenajdeme, pojďme si dát na vodu šlapadlo a odjedeme naproti," nabízí Zelenka zázrak v podobě bíle natřeného plavidla. "Kde se tu vzalo?" ptám se a režisér se směje: "Hraje v Bankrotářích jednu z hlavních rolí. Jinak než na vodním šlapadle se totiž do klubu Stevenson na opuštěném anglickém hradě nikdo nedostane."

Hrad sice nikde nevidím, ale nápis Club Stevenson ano, a tak usedám na trochu vratké sedátko a nedbajíc Zelenkovy citace ze scénáře "gentleman nikdy nesmí dopustit, aby dáma šlapala", makám spolu s ním, abychom byli co nejdřív pryč ze slunce.

Bankrotáři mají podtitul Odpočinková komedie o sebevrazích, a režisér, který k ní napsal i scénář, dodává: "Je to nóbl televizní film na téma stokrát padnu a stokrát vstanu. Komedie, ale ne řachanda. Hrajeme o smrti, o smyslu smrti, ale přitom je to velmi proživotní látka."

Inspirací pro vznik Bankrotářů byl Stevensonův Klub sebevrahů, ale rozhodně nejde o adaptaci. "Vzal jsem Stevensonovu myšlenku o klubu sebevrahů jako fakt. Jako něco, co normálně existuje. Do toho jsem ale vymyslel úplně nový děj a především jsem do onoho typicky anglického prostředí s anglickým humorem poslal hodného Čecha pana Čechuru s českým humorem a s úplně jinou životní filozofií.

Čechura prodělal jedenáct bankrotů, ale pořád je optimista. On rozhodně na sebevraždu, jakožto jediný gentlemanský způsob řešení životní situace, nepomýšlí. Kde se ale v klubu sebevrahů vzal, bych v tuto chvíli prozrazoval nerad... A jedem zpátky, já musím do práce," otáčí plavidlo zase ke slunci.

Nad lesem čeká auto s připojenou plošinou a na ní usazeným druhým - mnohem starším autem. Podle něj a podle kostýmu a účesu Miroslava Donutila, který do krásné staré herky právě nasedá, odhaduji, že jsme někde uprostřed třicátých let minulého století. "Přesně," chválí mě režisér a zve nahoru na plošinu.

Snažím se na malém prostoru kolem auta, mezi kamerou, dráty a filmaři co nejmíň překážet. "Pojedeme touhle alejí až do vesnice, tam to otočíme. Kamera snímá pana Donutila, přes něj potřebuji zabírat krajinu. Mirku, ty máš skvělou náladu, jedeš na dovolenou," dává poslední pokyny režisér a pak už se docela rychle rozjíždíme. I kamera "jede", Miroslav Donutil v roli pana Čechury střídá škálu úsměvů, chvilku si dokonce pohvizduje.

"Světlo bude asi lepší cestou zpátky a bude tam i pestřejší výhled," komentuje Zelenka scénu, kterou sleduje na monitoru. Takže otočka, ještě jedna jízda naostro a je hotovo. Než se pak dole u rybníka připraví další scéna, přisedám ke stolku k Miroslavu Donutilovi a producentovi České televize Richardu Medkovi.

Hned na úvod pochválím počasí, že filmování přeje. "Řekněme, že přeje režii, budou to krásné obrázky," opáčí s lehkou ironií Miroslav Donutil a vzápětí tu ironii vysvětlí: "Vy jste si před chvílí s panem režisérem zajeli támhle do chládku a tam pobesedovali. Ale my jsme tak včera stáli s Jiřinou Bohdalovou a Josefem Somrem čtyři hodiny uprostřed toho rybníka na slunci, Jiřina v paruce, já vedle ní bez klobouku bos a za námi ještě ležela Simona Postlerová. Ta aspoň byla málo oblečená," směje se a přidá ještě další vyprávění.

"Předevčírem jsme na té vodě zase točili noční scény. To si ve scénáři přečtete, že je vše tajemné, po hladině se válí mlha - natočené to bude působit úžasně. Ve skutečnosti to vypadá tak, že přijdou dva chlapi, postaví se každý na jeden břeh - a pustí tam příšerný smrad. Vy kašlete, dusíte se a děláte, že to je pekelně romantické," přehraje mi "nasucho" takovou situaci a pak se ještě zeptá, jestli si umím představit, co to znamená vstoupit do historického auta, jehož parametry jsou na stopadesáticentimetrovou postavu.

"Nikdo nepočítal, že si tam sedne 190 cm vysoký člověk. Jenom nastoupit a zase vystoupit je docela problém. Pak tam sedíte čtyři hodiny v čtyřicetistupňovém vedru. Pořád vás někdo ochlazuje, obaluje, ovívá - a stejně to je málo platný," rozpálí se vzpomínkou, ale vzápětí dodává, že navzdory všemu je to krásné natáčení v kouzelné krajině a v rámci televize opravdu velkorysý projekt.

"Televize by se měla do takových projektů pouštět víc a mám radost, že skupina Richarda Medka tu odvahu měla. Ještě pořád si totiž myslím, že původní dramatická tvorba je ze strany České televize podporována trochu vágně. I na Bankrotáře by se slušelo mít víc finančních prostředků třeba jen proto, aby natáčecí program nemusel být tak našlapaný. Točíme i dvanáct hodin denně, je to vyčerpávající. Ale nestěžuji si, zaplaťpámbu, že to je," zdůrazňuje Donutil.

Medek dodává: "Jsme centrum zábavy a kromě estrád a zábavných pořadů chceme dělat dramatickou tvorbu, která by měla být jedním z identifikačních znaků veřejnoprávní oproti komerčním televizím. Chci, aby se komedie, kterých je málo a špatně se hledají, vrátily na obrazovku. Obnovili jsme tradici jednoaktovek (teď děláme prvních osm), točíme Bankrotáře a současně už jsme rozjeli dva Svěrákovy filmy: dokument o Zdeňku Svěrákovi Tatínek a hranou komedii Vratné lahve."

Další scéna je připravena, Miroslav Donutil znovu usedá do "mrňavého" auta a vjíždí pod nápis Club Stevenson. Dovnitř klubu se ale přesouváme střihem až o několik dní později: ve studiu na Kavčích horách vyrostl celý tajemný anglický hrad. Kdesi v jeho útrobách právě vycházejí ze dveří do úzké chodby tři postavy. Zděšená Jiřina Bohdalová ukazuje Miroslavu Donutilovi a Josefu Somrovi noviny a s údivem říká: "To je neskutečná drzost, oni tu o mně píšou, že jsem po smrti!"

"A co myslíte, že v Čechách píšou o mně?" ptá se Donutil a Josef Somr už jen dodává: "Já jsem podle nich také mrtvý:" Zdá se, že ti tři se s daným stavem věcí nehodlají smířit. Své zděšení nad novinovými články dávají najevo poprvé, podruhé...posedmé je konečně režisér spokojen i s technickou kvalitou záznamu a velí úlevné "pauza". "Opravdu strašně nerada vykládám o filmu, dokud jsem ho neviděla," nechce se Jiřině Bohdalové mluvit o rozdělané práci. "Podle scénáře můžete poznat jen něco, ale komedie vzniká z velké části na place."

Také ona vzpomíná na scénu uprostřed rybníka v parném slunci jako na nejnáročnější. "Když mám na hlavě paruku a klobouk, je to, jako bych byla v čepici. Jestli nám někdy lidé naši práci závidí, věřte, že tentokrát by nezáviděl nikdo. Ale fakt je, že když se pak kouknu, jak to celé hezky vypadá, i po těch letech ještě pořád vím, že to stojí za to. A nakonec - štěstí, že to vedro bylo: kdyby pršelo, nemohli bychom točit, což v dnešní době, kdy se každá hodina počítá, není legrace."

Bankrotáři by legrací být měli. Legrací příjemnou, která spíš polechtá než rozbouří bránici. Zdeněk Zelenka by film, v němž hrají ještě například Martin Dejdar, František Němec, Alois Švehlík a Markéta Hrubešová, rád představil na Festivalu české filmové a televizní komedie v Novém Městě nad Metují.