Balaštík: Kundera se v duchu stěhoval do Brna

Článek

Milan Kundera si přál být pohřben v Brně. Proč a jak často o tom mluvil?

Do Brna se vracel v myšlenkách často. Když telefonoval, vždycky chtěl vědět, kde zrovna jsem, a musel jsem popisovat, jak to vypadá na přehradě nebo na Zelném trhu. Věře jsem posílal na mobil fotky Milanova rodného domu na Purkyňově ulici, když kvetla velká magnolie v předzahrádce. V posledních letech jsem měl dojem, že se toto jeho spojení s Brnem prohlubuje, že se sem v duchu stěhuje.

Rozuměl jsem tomu i v souvislosti s jeho románem Nevědění, kde je přesně popsaná tragédie emigranta, který najednou nikde není doma. Taky, jak o tom mluvila Věra, že přes všechno, co prožili ve Francii a mají přátele po celém světě, se najednou cítí jako zavěšená ve vzduchoprázdnu. Ta životní kotva byla pro něj spojená pořád s Brnem.

 Jak časté byly jeho návštěvy rodného Brna a České republiky?

My jsme se v tu setkali poprvé až v roce 1998, tak nevím, jak často jezdívali předtím. Měli v Brně řadu přátel a nepochybně jezdili i za Milanovým bratrancem Ludvíkem do Kunštátu.

Kunderův hrob v Brně, přeje si rodina i město

Domácí

Pamatuju si, že jsme sedávali večer v Internacionálu ještě s Tomášem Sedláčkem, rozhlasovým redaktorem, který byl nejspíš jediným na světě, komu dal Milan Kundera po roce 1989 rozhovor.

Zajímalo ho, co se v Česku říká, píše o něm. Sledoval kritiku svých děl?

Sledoval to jako každý autor. A v Česku se ho to dotýkalo zvlášť. Chtěl vědět, kdo je autor té které recenze nebo článku a jaký bude mít jeho hodnocení dopad na přijetí románu u čtenářů. Občas mi jeho obavy připadaly přehnané a divil jsem se, proč mu záleží na tom, co napíše nějaký neznámý publicista v regionálním plátku, když jeho romány interpretují světoví filozofové, ale i to byl důkaz, že byl pořád doma tady.

Ostatně i to odkládané vydávání jeho románů, které napsal po roce 1968, jako je Život je jinde, Kniha smíchu a zapomnění nebo Nesnesitelná lehkost bytí, souviselo podle mne s tím, že se obával, jakou tady budou mít odezvu a jestli mu nebudou vyčítat komunistickou minulost a to, jak pracuje s reáliemi a politickými souvislostmi.

Kundera byl určitě jednou z mála nadějí na „naši“ druhou Nobelovu cenu za literaturu. S úmrtím je jasné, že už se to nikdy nestane. Jaké byly jeho šance?

Nobelova cena za literaturu není ve skutečnosti cenou za literaturu. Je to cena, která se dává spisovatelům z nejrůznějších důvodů, ale nikoliv za to, že píšou skvělé knihy. Proto ji ze světové literární špičky dostalo tak málo autorů.

Milan Kundera měl asi největší šanci ji získat v osmdesátých letech, kdy na Západě rozpoutal diskusi o střední Evropě svým slavným esejem Únos západu a posunul tím hranici kulturní Evropy na východ a Československo se díky tomu stalo její součástí.

Tehdy byla také nesmírně populární Nesnesitelná lehkost bytí, která je situovaná do Československa po sovětské okupaci, a jeho ocenění by tedy bylo výrazným politickým gestem, které by režimu v Československu hodně ublížilo. Porota Nobelovy ceny se ale rozhodla podpořit domácí opozici oceněním výborného, ale světově neznámého Jaroslava Seiferta. Ale jsou to jen moje spekulace.

Stál o to?

Každý člověk je rád, když ho lidé oceňují, takže předpokládám, že by mu to udělalo radost, ale jak jsem ho poznal, tak by se taky hodně bál toho mediálního humbuku a veřejných vystoupení kolem, takže si myslím, že po tom ani moc netoužil.

V roce 2019 jste udělal rozhovor s Věrou Kunderovou, který vzbudil značnou pozornost. V čem byla pro Milana Kunderu jeho manželka tak zásadní osobou?

Naprosto ve všem. Byla jeho literární agentkou, která se starala o vydávání jeho knih na celém světě, komunikovala s překladateli, schvalovala obálky knih, pomáhala s propagací. Spoustu toho ostatně dělá dodnes. A vedle toho zajišťovala chod domácnosti, organizovala návštěvy a vůbec všechno kolem. Nebýt tohoto zázemí, nejspíš by řada Milanových textů ani nevznikla. Byla to od ní nepochybně i velká osobní oběť, protože se vzdala své novinářské kariéry.

Co se bude dít teď? Bude pohřeb? Proběhne rozloučení v Brně?

To nevím. Na to může odpovědět jedině Věra a já za ni samozřejmě nemohu mluvit. Musíme si taky uvědomit, že i Francie byla Kunderovým domovem, poskytla mu azyl, občanství, zázemí a umožnila stát se světovým autorem. A řada tamních intelektuálů, kritiků a politiků dokonce považuje Milana Kunderu za francouzského autora. Ostatně byli to právě francouzští, a nikoliv čeští europoslanci, kteří navrhli uctít jeho památku minutou ticha v Evropském parlamentu. Tak předpokládám, že i ve Francii se s ním budou chtít rozloučit. Ale Milanovo místo je v Brně a doufám, že se všechno podaří domluvit, aby se sem mohl vrátit a spočinout na centrálce, jak se tady říká ústřednímu hřbitovu, vedle jeho milovaného Jana Skácela.

Jak je podle vás důležité pracovat s jeho odkazem?

Česko nemá žádného jiného spisovatele, kterého by dnes znal a ctil celý kulturní svět. Stačí se jen probrat všemi světovými médii z posledních dnů, abychom pochopili, jak obrovská osobnost Milan Kundera byl. Proto bych bral skoro jako národní povinnost, aby se stát a město Brno postaraly o jeho knihovnu, kterou nedávno otevřela Moravská zemská knihovna a do níž Milan a Věra věnovali všechna zahraniční vydání románů a další archiválie. To je to nejmenší, co můžeme udělat ne pro něj, ale především pro sebe, pro českou literaturu a pro naši kulturní identitu.