Babinská má radost z Pusinek

Úspěch Snowboarďáků mezitím odstartoval sérii teenagerských komedií, ale s filmem, který vypráví docela vážně o třech čerstvých maturantkách, které moc nevědí co se sebou, nicméně rozhodně se jim ještě nechce zapadnout do životního stereotypu dospělých, to vypadalo špatně. Několikrát se sice bezmála začalo točit, ale pak přišlo znovu odmítnutí. Dnes Babinská tvrdí, že léta dřiny scénáři prospěla, že vyzrál. Z hotového filmu má radost.

Scénář vychází z autobiografie Petry Ušelové, všechny tři hlavní postavy jsou reálné, a i další mají hodně společného se skutečným životem - Petra je hodně otevřený člověk a dokonce myslím, že to je pro ni určitý způsob terapie, jinak ani psát neumí. Za ta léta, co jsme scénář pořád pilovaly, se do něj ale dostalo i hodně mých vlastních zkušeností.

Na zkušebních projekcích jsem byla až překvapená, že se diváci smějí i na místech, kde jsme to nečekali. Přesto nevím, jak se stalo, že Pusinky dostaly předem nálepku "rafťáci v sukních" - nikdy to neměla být teenagerská komedie. Snažíme se naopak ukázat co nejvíc autenticky svět mladých holek, před ničím přitom nezavírat oči, být otevřené i ve věcech, které mohou leckomu v publiku tnout do živého, otevřít mnohé rány.

Nás ale fascinuje ukazovat právě ty momenty, kdy se věci stanou - ne když se časem uhladí, setřesou. Je to prázdninová road movie, ale je netradiční a věřím, že osloví i třicetileté a snad i rodiče dospívajících, kteří mnohdy netuší, co jejich děti prožívají, co je bolí. Samozřejmě mnohé holky jsou úplně jiné než ty naše, ale my vyprávíme o těch třech a myslím, že takových jako jsou ony, není málo.

Prošla jsem trpkými zkušenostmi, které mě ale naučily ohromné pokoře. V určitou chvíli jsem se dokonce vzdala, přestala jsem na filmu lpět a řekla si "dobře, tak ho třeba nenatočím, ale stojím si za svým". Pak jsem našla producenta Viktora Schwarze, který mi dal mi naprostou uměleckou svobodu a o němž vím, že mě nikdy nepodvede.

A ještě vím o každé koruně, protože jsem se na tom s ním nakonec producentsky podílela, pomáhala ty peníze shánět. Přesto není dobré, že u nás může mít člověk - zvlášť debutant - filmovou režii jen jako strašně drahé hobby, živit se musí jinak. Teď jsem ale ráda, že film existuje, a uvidíme, co na něj řeknou diváci, protože ať chci nebo ne, svou otevřeností je kontroverzní.

Hodně se musely měnit, nakonec z té původní trojice zůstala jen Sandra Nováková (Gábina v Ordinaci v růžové zahradě - pozn. red.). Marie Doležalová, která studuje konzervatoř, už dokonce byla na konkurzu do Pusinek před léty, ale tehdy byla ještě malá, takže jsem si jí vůbec nevšimla. Nakonec mi do role Išky dozrála.

Petra Nesvačilová přišla na veřejný konkurz ve chvíli, kdy jsem byla naprosto zoufalá, protože jsem po dlouhém hledání ani tam, ani v žádné herecké škole představitelku Venduly prostě nenašla. Není divu - Vendula má pár kilo navíc, a takové holky dnes mezi adeptkami herectví nenajdete, všechny mají "pod váhu". Ale nakonec je pro mě tahle sestava ideální.

Asi jo, protože jsem žena.

Myslím, že ženy muže fascinují, proto o nich hrozně rádi točí filmy. Mě ale muži tak nefascinují, ženský svět mi připadá komplikovanější, emocionálnější, a to mě baví. Teď ale máme s Petrou námět, kde už jsou výraznější mužské postavy. Pusinky jsou nejspíš uzavřenou kapitolou našeho mládí.

Vůbec ne, ani mu nerozumím. Diskriminaci jsem na sobě nikdy nepocítila, ale jsem přesvědčená, že hlavně proto, že si něco takového vůbec nepřipouštím. Neuměla bych žít s pocitem, že mě někdo diskriminuje. Když jdu třeba do výběrového řízení na práci v reklamě, a vyberou režiséra-chlapa, nikdy mě nenapadne, že to je proto, že jsem žena.

Řeknu si, že se jim zkrátka lépe hodil. Ale myslím, že ženské duší rozumím víc než mužské. Chlapi o nás nejspíš točí hlavně proto, že nás nechápou a baví je se o to pochopení snažit.