Článek
U všech služeb a výrobků, které dnes na trhu existují, máme vždy možnost reklamovat, zvolit jinou značku nebo si stěžovat u nějakého vládního orgánu. Něco je však přece jen mimo dobro a zlo: cesta letadlem.
Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, se o mě na krásné obloze pečlivě starají stevardky a stevardi během pětačtyřicetiminutového letu mezi Paříží a Vídní. Dnes jsem se však rozhodl všecko si přesně změřit. Z domova jsem vyšel o dvě hodiny dřív, protože jde o mezinárodní let. Spolu s další stovkou cestujících jsem musel 32 minut čekat ve frontě na bezpečnostní prohlídku: příslušná pracovnice se s někým bavila, a běda, kdyby se jí někdo odvážil něco říct. Hned nato - a uznávám, že tohle se mi ještě nikdy nestalo - těch víc než sto pasažérů zůstalo 52 minut namačkáno jako sardinky v autobuse, protože letadlo přiletělo se zpožděním a už na ně nezbyl volný východ.
Nějaký starší pán protestoval, ale dosáhl pouze toho, že mu bylo řečeno: "Když se vám to nelíbí, můžete vystoupit." Pán vyhrožoval, že to udělá, ale my všichni v té plechovce sardinek jsme ho snažně prosili, ať si to rozmyslí. Cestující, který ustoupí od letu už po odbavení, způsobí potíže všem ostatním -musejí se totiž vyndat jeho zavazadla, letadlo přijde o startovací interval (těch pár minut, které mu šlechetně přidělil nějaký činitel rovněž mimo dobro a zlo), což může mít za následek další hodinu čekání, dokud se opět nenajde skulina v nekonečném množství odletů a příletů.
Letecká společnost, s níž obvykle cestuji, mi dala velice speciální kartu, jakou - pokud se nemýlím -vlastní pouze dva tisíce cestujících. Každý rok ji obnovují a odesílají na mou brazilskou adresu; teď už jsem nějakou dobu na cestách a ještě jsem si ji nestačil vzít s sebou. Moje data mají samozřejmě v počítači a muž, který mě odbavuje, to ví, ale rozhodne se žádat ode mě hmatatelný důkaz, protože u sebe mám jenom kartu s prošlou platností. Včera jsem se vracel ze Lvova přes Kyjev a teď letím do Vídně, hned nato do Toulouse, začátkem měsíce jsem byl v Londýně; prošel jsem mnoha bezpečnostními kontrolami, zažil jsem zpoždění, čekání, naštvané lidi, hrozbu bombovým útokem (nikdo vám ale nic neřekne - upozorní vás jenom, že zavazadla se toho dne přepravují jiným spojem, protože letadlo je plně obsazené a potřebuje mimořádný příděl paliva), vyklizení terminálu kvůli opuštěnému kufru -a proto nemám chuť se hádat. Měříme se beze slova jako dva kovbojové kdysi na Divokém západě. On mrkne první - říká, že mi důvěřuje, ale příště ať mám platnou kartu. Říkám, že vůbec netoužím po tom, aby mi důvěřoval, vidíme se poprvé. Mluvil bych dál, ale včas jsem se zarazil.
Za pár minut máme přistát, musím vypnout počítač. Letěli jsme nad Paříží, Švýcarskem, viděli jsme Mont Blanc, Bodamské jezero. Upadla mi na zem vidlička, přezdvořilý stevard mi okamžitě přinesl jinou. Letos se zamýšlím nad jinými problémy - významná švýcarská letecká společnost nepodávala ani sendviče, a když pán vedle mě začal vykřikovat, že i při nízkonákladových letech si člověk může aspoň koupit něco k jídlu, letuška se rozplakala. Celník zase přivolal inspektora, protože můj obličej mu připadal velice známý. Na kterém seznamu hledaných osob to jenom bylo? Inspektor se zasmál, omluvil se mi a požádal o autogram. Žena vysvětlovala pánovi přede mnou, že si nemůže vzít zavazadla do kabiny, protože "by to mohlo narušit rovnováhu letadla, které by se naklonilo na stranu" (to byla asi nejvynalézavější výmluva, jakou jsem kdy slyšel), a tak podobně.
Vzpomínám si, že jsem se dvakrát nebo třikrát rozhodl něco reklamovat, a jediné, čeho jsem dosáhl, byl omluvný dopis od předsedy letecké společnosti (jestliže vy se rozhodnete reklamovat, také dostanete dopis od předsedy, ať jde o jakoukoli leteckou společnost). Pokud jde o letiště, ta myslím předsedu nemají, proto je lepší zachovat klid, nehádat se, nevyhrožovat, že vystoupíte z autobusu. Jde konečně jenom o 45 minut cesty, není-liž pravda?
Ovšemže to není pravda: dnes jsme potřebovali téměř pět hodin, aby se oněch 45 minut umožnilo. Když si to ale všecko odmyslíme - a musíme si to odmyslet - cestovat letadlem je v podstatě nádherné a...
Znovu mě vlídně žádají, abych vypnul počítač. Usměji se a omluvím, počítač vypnu, jenom doufám, že bude volný nějaký východ, další autobus by mi dnes úplně pokazil náladu.