Autorovi hitu Píseň pro Kristinku by letos bylo 100 let

Autorem „Kristinky“ je Zdeněk Petr, od jehož narození letos uplyne 100 let. 25 let pak od jeho úmrtí. Byl hudebním skladatelem písní jako Ten umí to a ten zas tohle, Červená aerovka, Dobrou noc, Tak já nevím, Jak ten čas letí, Písničky o Číňánkovi a mnoha dalších, ale také filmové, divadelní, televizní, scénické i vážné hudby. Na svém kontě má také stále hranou hudební komedii Sto dukátů za Juana, muzikály Filozofská historie či Pan Pickwick, hudební aranže v orchestrech R. A. Dvorského a Karla Vlacha.

Zdeněk Petr byl také hudebním redaktorem a hudebním režisérem Československého rozhlasu a Státního hudebního vydavatelství – Supraphon. Narodil se rok po vzniku samostatné Československé republiky a zemřel rok a kousek po vzniku České republiky. Žil tedy stejně dlouho – třičtvrtě století – jako existovalo Československo. Zažil ještě noblesu první republiky, i zlaté časy a pohnuté etapy historie našeho státu, což předznamenalo i poznamenalo jeho tvorbu, jeho i její možnosti.

Jako student gymnázia v Příboře Zdeněk Petr poslouchal rozhlasové přenosy her Osvobozeného divadla. Zblízka se se svými idoly Janem Werichem a Jiřím Voskovcem setkal, až když se vrátili po válce z amerického exilu. V té době byl zaměstnancem R. A. Dvorského, který ho do svého hudebního nakladatelství přijal v roce 1939, když Němci zavřeli vysoké školy.

Tehdy již velmi populární kapelník a zpívající dirigent si Petra oblíbil také jako aranžéra skladeb pro svůj orchestr a upravovatele pro tisková vydání. U něj se seznámil s Karlem Vlachem, s ním začal spolupracovat od roku 1940.

Voskovec s Werichem si z Ameriky přivezli na standardních gramofonových deskách muzikál Divotvorný hrnec a Zdeněk Petr dostal za úkol hudbu přepsat z desek na papír, upravit a přeinstrumentovat pro Vlachův orchestr. Melodie po stránce rytmického frázování uvést do souladu s českými slovy, udělat rozpis hlasů a všechna hudební čísla se sólisty i se sborem nastudovat. A dodatečně do toho složit hudbu ke dvěma baletům na zadané téma.

Rok po uvedení na Broadwayi se 6. března 1948 konala pražská premiéra. V režii Jiřího Voskovce hráli a zpívali Jan Werich jako vodník Čochtan, Soňa Červená jako Káča, Rudolf Cortés jako Woody. Byl prý to – podle dobového uměleckého kritika a znalce – první americký muzikál na evropském kontinentě. Do konce sezóny bylo odehráno 119 představení a v další už v Karlíně dalších 230.

V roce 1951 s kolegou z Československého rozhlasu, kde už dva roky pracoval, Vladimírem Dvořákem napsal hudební komedii Sto dukátů za Juana. Oldřich Nový ji chtěl režírovat, Juana měl hrát Miloš Forman, dirigovat měl Libor Pešek. Než ale došlo ke zkouškám, studentský soubor se rozpadl. Hra skončila v šuplíku. Zásluhou Jiřího Aplta byla natočena v rozhlasové úpravě. Premiéra se vysílala 10. května 1953.

„Jedna z písniček, Juanova serenáda Píseň pro Kristinku, prý se hned nazítří zpívala v pražských kavárnách a nočních podnicích,“ vzpomínal Petr. Na gramofonovou desku ji jako první nazpíval rozhlasový představitel Juana, herec Vladimír Salač. Prodalo se jí 300 000 výlisků.

V překladech vyšla Píseň pro Kristinku také v Německu, Anglii, Jugoslávii a ve Francii dokonce ve čtyřech různých verzích na deskách čtyř gramofonových firem. Z četných dalších nahrávek různých interpretů u nás je patrně nejznámější ta s Waldemarem Matuškou z roku 1966 nebo ta televizní s Ladislavem Županičem z roku 1971.

Na svém kontě má také Filozofskou historii, kterou podle Aloise Jiráska zpracoval jako muzikál Jaroslav Dietl. Texty napsal Ivo Fischer a Zdeněk Petr se snažil je co nejvěrněji zhudebnit. Hlavní postavy studentů Vavřeny, Fryborta a Špíny a dívek Lenky a Márinky vytvořili Waldemar Matuška, Karel Štědrý, Václav Neckář, Marta Kubišová a Helena Vondráčková, premiéra byla 7. března 1968 v divadle Rokoko.

„Hra získala velkou oblibu,“ psal Zdeněk Petr. „Šťastně zapadla do ovzduší nadějí pražského jara. Srpnová okupace jí ovšem dodala nového smyslu a první představení po vpádu vojsk v sobotu 14. září skončilo v pláči obecenstva i účinkujících.“ Po Praze ji uvedla divadla v dalších městech a diskuse k ní vedly k úvahám o svobodě a demokracii „Nikdo z nás netušil, jak dramatický osud bude mít náš pokus o český muzikál a co všechno uvede do pohybu. Soubory, které hru uvedly, byly rozehnány a jejich vedoucí vyštváni z divadel,“ dodal.

Ke stému výročí narození Zdeňka Petra natočila Česká televize dokument o jeho životě a díle. Od 2. listopadu do konce prosince bude výstava ve Werichově vile, koncerty ve skladatelově rodné Kopřivnici a v divadle Royal v Praze. Na nich Orchestr Ježkovy stopy hraje a zpívá jednak skladby J+V+W, na nichž Zdeněk Petr vyrůstal, jednak jeho aranže děl jiných autorů, a skupina Bratři Galiové & Friends Kristinku a další písně, které Petr sám zkomponoval. Vychází také CD „Ten umí to a ten zas tohle“ s historickými nahrávkami jeho 27 písniček v podání známých zpěváků a herců a kniha vzpomínek s názvem „Hudba přítelkyně“ (Radioservis, 213 stran) podle pořadu, který měl dlouhá léta v rozhlase. Kniha zavádí čtenáře do zákulisí světa showbyznysu, ale zejména přibližuje mravenčí práci, která zrod každé nahrávky ať už pro rozhlas, televizi nebo gramofonovou desku či divadlo provází.

„V čem spatřujete přínos Zdeňka Petra pro českou populární hudbu? Přirovnal byste jej k někomu?“ zeptala jsem se hudebního kritika Jiřího Černého: „Byl to skladatel i aranžér na té nejvyšší úrovni, hned za Jaroslavem Ježkem. Bohužel žil a pracoval v době, která takřka jakémukoliv stýkání s americkou populární hudbou nepřála. Jestli má co říct i nyní? Mě jeho hity oslovují dodnes.“