Bob a Bobek? Kdyby byli hraným seriálem, jejich vztah bude podezřelý, říkají autorky teleRevize

Na který historicky zažitý stereotyp v českých filmech a seriálech doposud nejvíce narážíte?

Vašíčková: To se nedá jednoduše říct. Mám pocit, že je jich daleko víc než dřív. Některé přežívají z dob minulých a k nim vznikají nové. Je to spíš obraz nadprodukce, která teď převládá a nabízí plejádu zobrazení menšinových společenských skupin a subkultur. Neexistuje vymýcený stereotyp.

Stereotyp funguje ve filmovém vyprávění jako zkratka. Není nutně špatný, pomáhá vysvětlit určité situace. Jde o úhel pohledu.

Stalo se ze stereotypu tak trochu sprosté slovo?

Vašíčková: To jsme asi nezpůsobily my, stereotyp má dávno takový pejorativní nádech.

Chaloupková: Spíš se to slovo trefilo do narativu a rétoriky kulturních válek, které jsou teď možná to nejpalčivější téma. Na vývoji stereotypních zobrazení je vidět, že v každé době má tvůrce potřebu dané téma zjednodušovat, což nemusí být urážlivé. Je to umělecký nástroj, s nímž se dá pracovat různými způsoby. Někdy dobře, jindy špatně.

Co může být příkladem pozitivního stereotypu?

Chaloupková: Pokud to zjednodušení přibližuje něco vzdáleného nebo nesrozumitelného.

Vašíčková: Ono může být pozitivní i to, že se dané téma do veřejného prostoru vůbec dostalo. Když jsme vytvářely epizodu o lidech s nadváhou, zjistily jsme, že různé tvary lidského těla byly ve filmech dlouho naprostou no-go zónou.

To se postupně překračuje a je fajn, že se s novými typy zobrazení mohou diváci identifikovat. Problém ale je, jak se s nimi ztotožňují. Pokud je divák s nadváhou pochopí tak, že musí zákonitě jenom trpět a neprožije s protagonistou hezký příběh, je to k ničemu.

Jaké téma podle vás v tuzemské kinematografii dobře variuje, a není tak monotónně vykresleno?

Chaloupková: Napadá mě množina chcípáckých filmů z devadesátých a nultých let, ve kterých funguje pocit nedostatečnosti a osobní krize. Na ty je český ambicióznější umělecký film docela zatížený a bohatý.

Máte na mysli třeba Samotáře?

Chaloupková: Přesně ty, nebo taky Návrat idiota a další filmy Saši Gedeona. Nedávno jsem viděla letošní snímek Brutální vedro, který mi je hodně připomněl. Dokázal rámcovat tak abstraktní téma, jako je ekologická a klimatická krize.

Vašíčková: Chcípácké filmy vyprávějí už od šedesátých let příběh z pozice mladého, rozervaného muže, který hledá sám sebe.

V jedné epizodě se věnujete obrazu homosexuality, která se v českých audiovizuálních dílech obvykle pojí s promiskuitou nebo prostitucí. S nadsázkou říkáte, že je znormalizovaná v animovaných večerníčcích, třeba u dvojic Bob a Bobek nebo Křemílek a Vochomůrka. Není to ale trochu přitažené za vlasy?

Chaloupková: To i má být přitažené za vlasy, je to velmi přímá provokace. Když se nad tím pozastavíte, uvědomíte si, že jsme zvyklí vnímat nějaké dvojice sexuálně, některé genderově a jiné automaticky jen jako kamarády. Kdyby byli Bob a Bobek hraným seriálem, tak je jejich vztah podezřelý.

Protože spolu lezou do klobouku a diváci nevidí, co se děje uvnitř něj…

Chaloupková: Přesně tak.

Vašíčková: Tenhle díl má otevřít něco, čemu se říká queer čtení. Díváte se na nějaké dílo ne heteronormativním pohledem, ale tak, jak by se na to díval člověk, který vyhledává homosexuální romance. Jeho to logicky napadne. Chceme zvednout pohled člověka, který je „ten druhý“. Ve večerníčcích jsme se na tento aspekt narážely docela často.

Jak vás napadlo k obrazům homosexuality zapojit dětské pohádky?

Chaloupková: Napadlo mě to náhodou, když jsem při rešerši našla scénku, ve které Jiřina Bohdalová a Taťjána Medvecká hrají Křemílka a Vochomůrku a mluví v ní o registrovaném partnerství, což byl dost překvapivý moment. Došlo mi, že by se z toho dal udělat dramatický oblouk.

Dostaly jste na tento díl naštvané reakce, například od rozhořčených rodičů?

Vašíčková: Dostaly jsme na něj naopak velice pozitivní reakci od spolku Jsme fér. Ten byl z dílu nadšený a přesdílel ho. Největší vlákno komentářů pod příspěvkem k této epizodě se však vytvořilo na instagramovém účtu České televize. Střídavě nablito, střídavě kladné ohlasy.

Chaloupková: Pár rodičů nám tam napsalo, že jde z naší strany o indoktrinaci jejich dětí. Ale takoví hejtři se najdou vždycky.

Řešíte i blackface neboli karikování lidí s tmavou pletí, které se objevuje zejména v televizních estrádách. V tomto kontextu zmiňujete pořad Tvoje tvář má známý hlas. V čem je problematický?

Vašíčková: Kromě toho, že nedává smysl název toho pořadu, je blackface problematický sám o sobě. I když můžeme argumentovat, že v našem kulturním prostoru nemá rasistický podtext, nelze ignorovat to, že se s ním pojí. Blackface je hrozně urážlivá věc, je jakýmsi sublimátem nejhoršího rasistického zvěrstva. V Tvoje tvář má známý hlas tento kontext uznali a přestali blackface používat.

Chaloupková: Ti aktéři se dneska natírají samoopalovacím přípravkem, a ne takzvaně krémem na boty jako dřív. Ideální kompromis by byl, kdyby se ale ničím nenatírali. Pořad nicméně není postavený na karikování, ale na co nejvěrnějším napodobení daného člověka. Toho můžete docílit i jinou stylizací, kostýmem, svým výkonem.

Vašíčková: Televizní estrády jsou vždycky trochu na hraně a pomůže jen sebereflexe jejich tvůrců. Zeptat se sám sebe, jestli moje dílo může reálně někoho urazit a poškodit, a to přitom nijak nesouvisí s cenzurou.

Samostatnou kapitolu teleRevize představují interpretace reálných osobností z dějin, u nichž se autoři často nevyhnou zkreslení nebo zkratkovitosti. Napadá vás nějaká zářná výjimka, která toho byla ušetřena?

Vašíčková: Chtěla bych jenom podotknout, že u historických látek autoři většinou stvoří buď úplný nesmysl typu Jana Žižky, nebo učebnici dějepisu. Zapomínáme na to, že film může zprostředkovat dějinnou zkušenost a dobovou každodennost, která je unikátní a zajímavá. Může nám poskytnout kinematografický zážitek i velké vědění, a na to se často moc nemyslí.

Zářným příkladem může být má oblíbená minisérie Božena, ve které je podle mě dobře vykresleno dobové společenské nastavení.

Nebyla ale příliš zredukována na milostný život Boženy Němcové?

Vašíčková: To bych úplně neřekla. V teleRevizi máme z tohoto počinu dvě ukázky. Jedna z nich pochází ze scény z obrozeneckého plesu, kde se dostáváme do panteonu – ve smyslu, že se všichni vlastenci určitě potkávali a dobře se znali, protože se to tvůrcům zrovna hodilo do scénáře, dát je všechny do jednoho prostoru.

Druhá ukázka pochází ze scény, kterou mám naopak hrozně ráda – když Božena Němcová krájí homoli cukru. Dobře to ilustruje, co všechno musela udělat, aby jenom upekla ty blbý buchty a donesla je svému manželovi.

Chaloupková: Historicky nejcennější a nejkvalitnější filmy bývají o neslavných, nekonkrétních osobnostech. Z těch domácích třeba Markéta Lazarová, Kladivo na čarodějnice nebo Spalovač mrtvol. Z nich přímo dýchá doba, která je sice zpracovaná dnešním pohledem, ale správně se vyhýbá panoptiku celebrit.

Spojuje je to, že jde o adaptace literární předlohy. Může to být i tím?

Vašíčková: Nutně ne. V tomto směru se mi líbí taky film Portrét dívky v plamenech, který má původní, nikoli adaptovaný scénář. Jde o krásnou ukázkou zeitgeistu, ducha doby.

Má vůbec smysl řešit, jestli jsou dobovky fakticky přesné?

Vašíčková: Na toto téma mám ráda úvahy historičky Marie Michlové. Historická přesnost je stejně nedosažitelný étosem jako objektivita. Je zbytečné ji vymáhat, zásadnější je ptát se, čeho s ní chceme docílit.

Zjišťovat, jestli má šlechtična na šatech adekvátní počet knoflíků, je k ničemu. Spíš je dobré se zamyslet nad tím, jestli by v nějakém rozhovoru ona dáma mluvila určitým způsobem. Pak máme naddimenzované frašky jako seriál Veliká, které bychom měli brát jako umělecký projekt.

Epizody zasvěcené oslavám prvního máje a bizarním devadesátkám z konceptu vašeho dokuseriálu poněkud vyčnívají. Proč jste je zařadily?

Vašíčková: V případě dílu o devadesátkách jsme původně chtěly udělat dějiny žánrů – jak se na základě nějakého žánru odrážela doba. Nakonec nám z toho vykrystalizovala transformace televizního průmyslu, o které se tolik neví a do jiné epizody se nepropsala. Připadá nám důležité ji zmínit.

Chaloupková: Navíc jsme chtěly uniknout mustru, kdy se neustále bavíme o normalizaci a proměně určitého typu zobrazování. Televize totiž od konce šedesátých let do sametové revoluce k minoritním identitám, ať už šlo o psychicky nemocné osoby, nebo homosexuály, přistupovala velice podobně.

A jak to bylo s prvním májem?

Vašíčková: Tenhle díl se vztahoval k sedmdesátiletému výročí Československé televize, která zahájila vysílání právě prvního května 1953. Jde o pěkný historický diskurz, na němž se dají ukázat ty nejhorší příklady propagandy, které se u nás děly. A s devadesátkami tvoří hezký protipól.

TeleRevize na své malé ploše celovečerního filmu zahrnuje nepřeberné množství ukázek. Lovily jste je z paměti, nebo jste všechny filmy a seriály znovu poctivě nakoukaly?

Vašíčková: Šlo o kombinaci těchto přístupů. Obě máme hodně nakoukáno a logicky jsme nejprve šly po tom, co dobře známe, a říkaly si, že to či ono se do pořadu hodí.

Chaloupková: Druhou fází pak bylo vyhledávání klenotů v televizním archivu.

Kolik času vám desetidílný projekt zabral?

Vašíčková: Asi tři čtvrtě roku, práce na jednom dílu trvala zhruba měsíc. Neměly jsme na něj plný úvazek ani zvlášť vyhraněný čas. Teď připravujeme druhou sérii, kterou už plánujeme dělat produkčně jinak.

Měly jste předem jasno o celé struktuře, nebo jste promyslely třeba jen pilotní epizodu a další vás napadaly za pochodu?

Vašíčková: Díly se postupně nabalovaly. Pracovaly jsme na jednom a narazily u něj na téma, které podle nás stálo za to více rozvést v samostatné části.

Chaloupková: Rozhodně jsme ale dopředu věděly o šesti tématech, která jsme chtěly rozebrat.

Je desetiminutový formát z tvůrčího hlediska výhrou, nebo prokletím?

Chaloupková: To byste se měla zeptat spíš našeho střihače Martina Švarce. Je to výhra i prokletí. Častokrát se nacházíme v situaci, kdy bychom nastíněné teze ze scénáře ještě dále rozvedly a konkretizovaly, na druhou stranu je zapotřebí, aby byl pořad ukoukatelný. U druhé série míříme ke kratšímu, kondenzovanějšímu tvaru.

Vašíčková: Rády bychom udělaly takovou mediální koláž. U první jsme na pomezí přednášky, voiceoveru s ukázkami, což nás trošku mrzí.

Kdy druhou sérii teleRevize spatříme?

Vašíčková: Doufejme, že příští rok, ale to je ještě ve hvězdách. Potenciálních témat je však nekonečno.

Obě působíte jako dramaturgyně digitální služby ČT iVysílání, které se za poslední roky obsahově výrazně posunulo. Dnes už nabízí zahraniční hity – jako třeba seriálové adaptace próz Normální lidi a Rozhovory s přáteli od Sally Rooney. Čemu tento rozmach přisuzujete?

Vašíčková: A máme tam taky poklad jménem Parlament, o kterém ví pořád málo lidí. Jde o strašně zábavný sitcom z prostředí Evropského parlamentu. Opravdu doporučuju. V iVysílání pracuju od jeho přestavby v roce 2019. Přisuzuju to úsilí naší redakce. Ta dříve neměla pravomoc vytvářet autonomní program, dneska už o jeho podobě rozhoduje. Začal se vyrábět původní obsah a zároveň nakupovat.

Rozpočet pro iVysílání ale zůstal stejný, ne?

Chaloupková: To ano, ale peníze se začaly přerozdělovat jinak.

Vašíčková: Přestavba iVysílání byla jedním z pilířů mandátu bývalého generálního ředitele Petra Dvořáka.

Jak se tento postoj rýsuje u nově zvoleného ředitele?

Vašíčková: Nastupující generální ředitel České televize Jan Souček má rozvoj iVysílání jako jednu ze svých priorit a my mu věříme.

Na co se na platformě můžeme v budoucnu těšit?

Vašíčková: Od ledna budeme mít v iVysílání nový seriál Adikts režiséra Adama Sedláka, pak taky dokumentární cyklus o pick-up „umělcích“ Pickupeři, který by měl vyjít už letos na podzim. Připravujeme ale spoustu dalších projektů primárně pro mladší publikum a doufáme, že se jich podaří co nejvíc brzo zrealizovat.