Autorka novely o sexuálním predátorovi Nicol Hochholczerová: Svět není vůči dívkám milý a shovívavý

Prozaická prvotina měla loni šanci na dosažení ceny René v rámci prestižního slovenského ocenění Anasoft Litera, která si klade za cíl podpořit čtenářství u mládeže. Ačkoli dílo do užšího výběru zvolila porota z řad středoškolských studentů, organizátoři nakonec nominaci kvůli kontroverzi jeho námětu stáhli.

Čím si padesátiletý muž podmaní dvanáctiletou dívku, která by mohla být přinejmenším jeho dcera?

Nedokážu to definovat lépe, než jak to stojí v mé novele. Pokud tento rozhovor někdo čte ještě před přečtením samotné knihy, doporučuji mu odpověď přeskočit. Navíc to neumím definovat univerzálně. Můžu čerpat jedině ze své zkušenosti, i když s tušením, že není tolik jedinečná, jak by mnoho lidí chtělo věřit.

Stručná odpověď zní, že úspěch takového muže vůbec netkví v jeho kvalitách, ale ve skutečnosti, že svět obecně není vůči dospívajícím holkám milý a shovívavý. Nejsou společností vnímány coby hodnotné, chytré nebo výjimečné, maximálně jako pěkné. Tudíž úplně stačí, když se najde dospělý muž, který bude ne zrovna nejkrásnější dívce tvrdit, že hodnotná, chytrá a výjimečná je, a ještě navíc hezká.

V autobiografickém debutu jdete sama vůči sobě až na dřeň. Co vás k tak nebývalé intimnosti a upřímnosti přimělo?

Abych byla upřímná, a teď to berte s nadsázkou, přiměla mě k tomu zejména vlastní hloupost. A taky nadšení z psaní, snaha stvořit co nejlepší dílo. To se totiž bez upřímnosti a intimnosti napsat nedá, tak jdou psát leda diplomové práce. Psaní mě bavilo natolik, že jsem vůbec nepomyslela na to, co se stane a hypoteticky může stát po vydání knihy.

Umění dokáže být v ideálních podmínkách prostorem, ve kterém se můžeme jako lidstvo podělit o ty nejintimnější, nejhlubší touhy, strachy a study, aniž bychom při tom museli nahlas vyslovit jediné slovo.

Jde to bez potřeby očního kontaktu s člověkem, s nímž to sdílíme, bez žaludečních křečí při čekání na to, zda to přijme. Nevím, proč bychom měli tímto prostorem mrhat a být jiní než upřímní.

Kniha svým velice úsporným stylem, kdy místo souvislého děje předkládáte útržky situací, připomíná metodu ledovce Ernesta Hemingwaye. Proč jste zvolila tuto vyprávěcí formu?

S jistotou můžu říct, že to nebylo kvůli nebo díky Ernestu Hemingwayovi. Částečně jsem se inspirovala ženou, která byla skutečnou mistryní úsporného psaní, a to Aglajou Veteranyiovou. Zároveň šlo o intuitivní proces, prostě se mi zdálo, že se k příběhu bude nejlépe hodit právě tato forma.

Při čtení jiných knih se mi stávalo, že usilovná snaha autora vybudovat napětí přišla nazmar, protože mi zrak jednoduše sklouzl do pravého dolního rohu dvoustrany a k vyvrcholení dané scény jsem tak dospěla předčasně.

Umístit pointu za čtyři fyzické stránky se mi zdálo bezpečným řešením, jak tomuto zabránit. Jenže na vyplňování prostoru čtyř stran jsem příliš líná, ale i toho jsem využila ve svůj prospěch. Pokud na jedné straně najdete jen tři věty, musíte ji rychle otočit, abyste se dostali k dalším. Výsledkem je pro čtenáře pocit, že text plyne hladce a dynamicky.

Nejen v titulu, ale i napříč celou prózou připodobňujete své pocity a tělesnost k jídlu a náčiní s ním spojenému, což může evokovat freudovskou orální fázi.

Tak jsem to vůbec nezamýšlela. Málokým pohrdám tak intenzivně jako Sigmundem Freudem. Má skutečná motivace využít jako metaforu právě jídlo je opět až směšně jednoduchá. Všichni totiž jíme, všichni máme tělo. Každý už někdy měl vlas v puse, při jedení nevědomky klepal vidličkou do zubů nebo našel tvrdý kousek v jinak měkkém soustu. Všichni tyto pocity známe, pamatujeme si, jak nás kvůli nim přešla chuť k jídlu.

Oproti tomu naštěstí ne všichni zažili grooming (navazování důvěrných vztahů s oběťmi, především nezletilými, za účelem sexuálního nebo jiného zneužití – pozn. red.) Zdálo se mi to zkrátka jako chytrý tah, jak vysvětlit neznámý nepříjemný pocit skrze jiný, všeobecně platný.

Před pár týdny uvedla brněnská scéna „Kam jdeš?“ divadelní adaptaci vaší novely. Měla jste už možnost představení zhlédnout?

Ano a byla jsem nadšená. Samozřejmě se pocit dostavil až poté, co jsem vydýchala fakt, že jsem musela sedět v jedné místnosti s množstvím jiných lidí a spolu s nimi sledovat jakousi podivnou, dnes už neexistující verzi sebe sama, za kterou se navzdory všemu stále stydím.

Když odezněl, dokázala jsem vnímat radost z výběru doprovodné hudby, úvodního satirického odkazu na prostředí současných galerií nebo vizuální interpretace detailů textu, které by mnozí přehlédli, ale ve skutečnosti byly nesmírně důležité. Je nádherné, když vaše dílo někdo opravdu pochopí a procítí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Tenhle pokoj se nedá sníst - Nicol Hochholczerová