Autoři Encyklopedie hororového filmu: Horory odrážejí strachy ve společnosti

Jak se u vás zažehla láska k hororu?

Svoboda: V dětství to pro mě byly filmy, na které jsem strašně chtěl koukat, protože jsem nesměl.

Gál: Mám to podobně. V dobách véháeskových slezin jsem se jako malý krčil po večerech za gaučem a tajně sledoval, na co koukají dospělí.

Cífka: S tou láskou to mám ambivalentní. U hororů se hrozně bojím a pak spím s rozsvíceným světlem. Snažím se ale překonávat své hranice.

Čekala bych spíše, že se vám práh strachu už zvýšil. Dokážou vás horory ještě znepokojit?

Cífka: Pořád jo. Vůbec si třeba neodvážím pustit budoucí trilogii Terrifier. Dívám se spíš na civilnější a realističtější horory. Takové ty oslizlé japonské horory, ve kterých hrdinům cosi leze z očí, ty bych si netroufl.

Svoboda: Taky se nechci moc bát, dívám se proto hlavně na zábavné horory s monstry a přirozenou brakovitostí, s extrémem v jistých mezích.

Gál: Loni mě rozrušil horor Nepřivolávej nic zlého, který se mě dotkl na fyzické úrovni i coby rodiče, ale nechci vyzrazovat děj.

Encyklopedie nemá abecední řazení filmů, rozdělujete ji podle hororových subžánrů. Která část byla nejobtížnější na zpracování?

Svoboda: Nenastal vyloženě problém s určitou sekcí, potíž je zejména v tom, že horory občas zasahují do více subžánrů. Některé jsou navíc tak obsáhlé ve svých tématech a stylech, že by si zasloužily samostatnou knížku. Neměli jsme problém encyklopedii naplnit, naopak jsme kvůli rozsahu museli některé snímky s lítostí vyškrtnout.

Cífka: Třeba giallo (italský stylizovaný žánrový hybrid – pozn. red.) dostal dotaci šest stránek, ačkoli by se dal roztáhnout klidně na tři sta.

Hororové filmy vždy reflektovaly dobové problémy, války a krize společnosti, někdy také osobní traumata. Vznikají v tomto ohledu nápadité tituly i v současnosti?

Gál: Horor je zajímavým nástrojem na odrážení dobových strachů, což je patrné od počátku kinematografie. Přesah mají dodnes, je to znát třeba v sociopolitickém filmu Uteč, v němž se zračí americký rasismus. Snímek získal Oscara za nejlepší původní scénář. Ostatně podobně nadčasovým způsobem využil horor k reflexi doby i Juraj Herz.

Svoboda: Filmař George A. Romero si na kritice společnosti postavil kariéru. Jeho davy zombíků symbolizovaly bezmyšlenkovitý konzum.

Cífka: Horor je jedním z nejprogresivnějších a nejdravějších žánrů. Pořád splňuje možnost jakési vstupenky do první filmařské ligy. Zjednodušeně řečeno, můžete být neznámý tvůrce, za pár dolarů natočit horor, který se stane světovou senzací, a z vás se pak zas za pár měsíců může stát režisér třeba marvelovek.

V knize se částečně zabýváte také tuzemskými horory. Z novodobých zmiňujete třeba Polednici nebo Hranu zlomu. Proč jich u nás vzniká tak málo?

Gál: To je těžká otázka, momentálně si o ní buduju určitou teorii. Problém tkví v tom, že Češi se hororu obecně bojí. Horory mají i potíž s granty, dotyčné instituce na ně peníze obvykle nedají. Tvůrci pak radši zamíří do jiného žánru, i když s hororem lehce laškují.

Pokud reflektují typicky českou problematiku nebo určité lokální prvky, tak fungují, což je právě případ Juraje Herze nebo Polednice, která těží z domácího folkloru. Pro mě je do značné míry silným hororem i drama Zánik samoty Berhof, které sugestivně zobrazuje poválečnou éru.

Horory často bojují s cenzurou konkrétních scén, někdy přímo s úplným zákazem. Příkladem je kontroverzní Srbský film zachycující brutální násilí a incest. Souzníte se zásahy kontrolních orgánů?

Gál: Zrovna v případě Srbského filmu je dobré znát dobový kontext, pak si řeknete, proč ne. Přístupnost filmů ale není úplně od věci, je fajn ji respektovat. I proto, že nezralému divákovi mohou unikat důležité souvislosti.

Svoboda: Cenzura paradoxně hororům dělá velmi dobrou reklamu. Fanoušci, kteří mají rádi extrémy, si k nim cestu vždycky najdou.

Cífka: Je to tak. Ostatně u příležitosti křtu knížky jsme promítli Vymítače ďábla, jemuž pomohla právě šeptanda, že u jeho sledování lidé údajně dostávali infarkt nebo potratili, i snaha náboženských spolků ho zcela zakázat. Mělo to přesně opačný efekt.

Čím je Vymítač ďábla tak výjimečný?

Svoboda: Extrémním chováním postav, které pohoršuje i dnes. Zároveň režijním umem, ošklivé věci jsou natočeny způsobem, ze kterého skutečně mrazí. Je to intenzivní, nepříjemná podívaná. Jde navíc o rodinný příběh, člověk má pocit, že se klidně může stát u něj doma.

Cífka: Překračuje hranice a účelně šokuje, třeba tím, že v něm dvanáctiletá slečna masturbuje s krucifixem. Hlavně se ale prokazuje špičkovým řemeslem s neuvěřitelnými speciálními efekty a maskérskou prací.

Gál: Film zajímavě reflektuje i uvolňování cenzury. V roce 1968 padl Haysův kodex a začaly se točit takzvaně amorální filmy. Nad rámec satanského je z mého pohledu i tělesným hororem, a to nejvíc v momentu, kdy je protagonistka Regan podrobována drastickému lékařskému vyšetřování, které je skličující i po padesáti letech od jeho premiéry.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Encyklopedie hororového filmu