Článek
Tu kurátoři Berenika Saudková a David Goldberg zařadili i do této expozice. Věnovali jí celé minus druhé patro (je přístupná pouze plnoletým), o patro výš najdou návštěvníci filmovou tvorbu padesátých a šedesátých let, zatímco vstupní hala představuje komiksovou tvorbu. K vidění je i rekonstrukce tvůrcova ateliéru.
Manželka Káji Saudka Johana (vlevo) a dcera Berenika, která je i kurátorkou výstavy.
Možná právě uvnitř něj tkví klíč k Saudkově tvorbě. Místnost představuje jakousi duchovní alchymistickou dílnu. Jen mimo křivulí a mandragory leží na historickém stole svazky Ottova naučného slovníku a tužky či štětce. Kromě toho, snad pro jitření fantazie, visí na stěně dvě pistole, dále je v místnosti dalekohled, historické telefony, polní lahev, bedna na munici, lechtivé komiksové obrázky, soška sochy Svobody a modely aut nebo motorky. Interiér připomíná spíš vojenský bunkr nebo klubovnu. Co předmět, to inspirační zdroj.
Saudek byl bytostným malířem romantických dobrodružství. Díky tomu, že co do výtvarné formy používal komiksovou zkratku, tvarovou redukci a zkarikovaný pohyb figur, mohl docílit velké atraktivity vizuálního vyjádření.
Kresby Káji Saudka.
K tomu bezpochyby přispívá i písmo, které uzavíral do komiksových bublin, vytvářel jeho pomocí reklamní slogany či je využíval jako titulků a nadpisů. Textovou a obrazovou složku navíc dokázal kompozičně sladit tak, aby akcentovaly dynamiku dění na obrázku. Proto všechny práce působí nevázaně a sexy.
Je v podstatě lhostejné, jestli je na nich nahé ženské tělo v krkolomných pozicích, futuristické auto svištící prostorem či kanadský hokejista samý sval, jenž stíhá se sveřepým výrazem ve tváři našeho Jiřího Holíka.
Kurátorka a autorova dcera Berenika na tiskové konferenci poukázala na fakt, že její otec byl schopen erotické prvky dostat prakticky do všech svých děl, bez ohledu na téma. Pouze u ilustrací pro knihy a komiksy od spisovatele Jaroslava Foglara prý dokázal udělat výjimku.
Z výstavy Káji Saudka
Není to tak docela pravda, protože i postavy chlapeckých románů místy působí spíše jako westernoví hrdinové a první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk na titulní stránce magazínu připomíná více dandyovského gentlemana než vážného státníka. Dokonce i major Zeman, jehož případy kreslil výtvarník pro normalizační mládežnický časopis Pionýrská stezka, evokuje chlapáckého ranaře drsné chandlerovské školy, ne ideově zoceleného kriminalistu.
Proto mu tehdejší vrchnost dovolila zveřejnit jen čtyři díly (pátý, Bílé linky, nedokončil). Příslušníci Sboru národní bezpečnosti zkrátka působili na vkus tehdejších cenzorů a strážců té správné linie příliš zápaďácky, jako neprůstřelní superhrdinové.
Rukopis Káji Saudka je prostě jednou provždy daný a jasně rozpoznatelný. Má vizuální šmrnc, jemnou nadsázku či ironii, ale zároveň i poctivé výtvarnické řemeslo.
Může se vám hodit na Seznamu: