Článek
Na čem nyní pracujete?
Před pár týdny jsem dokončil další knihu, tentokrát samostatný příběh. A začal jsem pracovat na nové, která by měla vyjít příští rok. Bude to opět příběh forenzního psychologa Cyruse Havena a Evie Cormackové, kteří jsou protagonisty Hodné a zlobivé holky.
Jste tedy dvě knihy napřed před čtenáři Hodné a zlobivé holky, která vyšla v češtině.
Ano. A předpokládám, že když se dostanou na konec té knihy, nejspíš mě proklínají. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených. Čtenáři musí počkat na překlad následující knihy When She Was Good (Když byla hodná, pozn. red.). Slibuji, že v té bude to podstatné vysvětleno. Do jedné knihy se všechny odpovědi nevešly.
V roce 2002 se o vaši knihu Podezřelý, tehdy ještě nedokončenou, přetahovali vydavatelé na Londýnském knižním veletrhu. Pokud byste ji začal psát o rok dříve, znamenalo by to, že letos slavíte dvacáté výročí ve světě thrillerů. Je to tak?
Ano. Mnoho let jsem se živil jako novinář, poté jako ghostwriter, spisovatel, který pomáhá slavným lidem napsat jejich biografie. Když se mi tehdy naskytla tříměsíční pauza mezi dvěma biografiemi, napsal jsem sto sedmnáct stránek Podezřelého. Neměl jsem ponětí, jak příběh skončí, a vlastně ještě ani nevěděl, že to bude detektivka. Zápletky dodnes nemívám promyšlené dopředu.
Můj náčrt koupil nejprve britský vydavatel. Už to byl, vzhledem k tomu, že jsem do té doby nic nevydal, úspěch. Na veletrhu byla kniha představena dalším vydavatelům, a i když si ji tehdy ještě nemohli přečíst, spustilo se šílenství. Byl jsem doma v Austrálii a ve tři ráno jsem dostal zprávu, že na koupi vydavatelských práv přihazuje sedm amerických vydavatelů a velký zájem je i ve Francii nebo v Německu. Bylo to bláznivé, když vezmete v úvahu, že tehdy na stole nebyla ještě ani čtvrtka knihy.
Jak se vám vůbec po takové reakci trhu kniha dopisovala?
Naprosto jasně si vybavuji tu noc. Už jsme se ženou nešli spát a dostávali stále další zprávy. Moc nepřeháním, když říkám, že se tu noc smlouvy uzavíraly v taxících a v restauracích, kde se psaly na ubrousky. V sedm ráno jsme z legrace uvažovali, jak utratíme všechny peníze a kdo bude hrát ve filmové adaptaci. Ale už v osm se dostavil pocit naprosté hrůzy.
Měl jsem dojem, jako bych se stal nejžhavějším kandidátem na výhru ve Wimbledonu, ale nikdy předtím jsem nedržel v ruce tenisovou raketu. Přišlo mi bláznivé, že do mě někdo investuje spoustu peněz, i když jsem ještě nic nevydal.
Bál jsem se, že to budou největší částky, které v životě uvidím, protože až kniha vyjde, prodá se dvanáct výtisků, z toho šest si koupí má matka. A to bude konec mé kariéry.
Ukázalo se, že nakladatelé věděli, co dělají. Zbavil jste se někdy onoho pocitu hrůzy?
Pořád trpím tím, čemu se říká syndrom podvodníka. Pořád mám v sobě zrnko strachu, že mě s každou novou knihou odhalí, že se ukáže, že jsem to celou dobu jenom hrál, nevím, co dělám a mé knihy jsou podvrh. U každé další mám ten nepříjemný pocit, že to bude ta, se kterou se provalí, že jsem měl celou dobu jenom kliku.
Velcí spisovatelé, řekněme romanopisci, jsou často posuzováni podle jediné knihy. U žánru, jako je detektivka, se možná víc počítá celé dílo, ale vždy jste jen tak dobří, jako je váš poslední příběh. A proto se i po dvaceti letech stále cítím jako začátečník.
S vaší první knihou vznikla postava klinického psychologa Josepha O’Loughlina, s nímž jste to táhl devět knih. Tušil jste to?
Je pravda, že jsem vlastně nečekal, že napíšu víc než jednu knihu, takže jsem o tom, že vytvářím dlouhodobou postavu, vůbec nepřemýšlel. Po velkém úspěchu Podezřelého si vydavatelé přáli, aby se Joseph vyskytoval i v dalších knihách. Já to ale trochu proměnil a v další knize nebyl tak v popředí. Ve třetí nebyl dokonce vůbec a vrátil se až v té další.
S obsazením si rád podobným způsobem hraji dodnes, protože se nechci opakovat. V krimi žánru je obvyklé, že je hlavní postavou pořád ten samý člověk, ale podle mě to sklouzává k tomu, že píšete dokola stejný příběh.
Není to špatně, je to, jako když si obujete pohodlné bačkory a vklouznete s knihou do oblíbeného křesla. Mnoho čtenářů takový postup miluje. Ale já chci napsat každou knihu tak odlišně, jak jen můžu. Protože pak to baví mě.
Čím jsou pro vás protagonisté knihy Hodná a zlobivá holka nejzajímavější?
Představil jsem v ní Evie Cormackovou, což je má zatím nejoblíbenější postava, kterou jsem napsal. Fascinuje mě a myslím, že vzbuzuje zvědavost i ve čtenářích. Myslel jsem, že bude jen ve dvou knihách, v nichž vyprávím její příběh.
Na konci jsem si ale uvědomil, že ji chci poznat víc. Ona pozná, když někdo lže. Začal jsem víc přemýšlet o tom, co taková superschopnost znamená pro všechny její vztahy a život.
Na co jste přišel?
Malé lži si pro zjednodušení života říkáme neustále. Evie ale žije s tím, že každou lež prohlédne. A to mi připadá dost zajímavé na to, abych o ní chtěl psát dál. Baví mě to i z pohledu žánru. Když máte postavu, která pozná lež, mohl byste napsat nejkratší detektivku všech dob. Přišla by na místo činu a za dvě minuty by bylo jasno.
Jediný způsob, jak jsem tomu mohl zabránit, bylo z ní udělat patologickou lhářku. Bude pro mě výzva s ní pokračovat tak, aby nezačala být pro čtenáře otravná.
Psaní detektivních příběhů často znamená, že musíte popisovat temné stránky života a násilí. Zvykne si na to člověk časem?
Je to těžké, že ano? Mé knihy se navíc často týkají kriminálních činů vůči ženám a mladým dívkám. Je to tak bohužel i ve skutečnosti. Člověk musí být při psaní, zvlášť v dnešní době, opatrný. To, co se děje mým postavám, je často strašné. Ale já to většinou nechávám mimo stránky. Nepopisuji násilí příliš obrazně.
To je ale občas horší, protože čtenář nechá pracovat představivost. Lidé mi občas posílají naštvané dopisy, ve kterých mě obviňují, že jsem něco popsal příliš krutě. Musím je většinou odkázat na to, aby se ke knize vrátili a znovu si přečetli pasáž, na kterou odkazují. Většinou se ukáže, že jsem napsal něco úplně jiného, než si domysleli.
Při čtení knihy Hodná a zlobivá holka jsem občas přemýšlela o tom, zda vůbec chci číst o násilí páchaném na dětech.
Je to temné téma. Je asi dané mou novinářskou povahou, že mnoho nápadů dostávám na základě současného dění. Nerad říkám, že se inspiruji. Zločiny nejsou inspirující, spíš vás nutí o něčem přemýšlet.
Nápad na knihy s Evie se zrodil v souvislosti s finančníkem a sexuálním predátorem Jeffreym Epsteinem. Svou moc a bohatství zneužíval a mnoho vlivných lidí ho léta chránilo. Chtěl jsem prozkoumat tyto problémy. Hlavní linku příběhu vidím ve vztahu Evie a Cyruse, ale co se zločinu týká, fouká vítr tímhle směrem.
Jak těžké je při psaní detektivky nevyzradit pointu příliš brzy?
Pomáhá, že opravdu sám nevím, jak to skončí. Jednou jsem se dostal k předposlední kapitole a nebyl rozhodnutý, kdo bude padouch. Vytvořil jsem pět potenciálních podezřelých a všichni se mi zdáli podobně důvěryhodní.
Musím říct, že díky tomu, že sám nevím, co se stane dál, je pro mě každý den psaní dobrodružstvím. Někteří autoři vědí, o čem budou psát příští týden. Já nemám nejmenší tušení. Občas se zvednu ze svého domečku, kde píšu, přijdu za ženou a říkám jí: Nevěřila bys, co se právě stalo!
Proč obvykle v knize uvedete do nebezpečí někoho blízkého hlavním postavám?
Klasický hitchcockovský zvrat. Kdyby za mnou teď vybuchla bomba, budete překvapená. Ale když ji uvidíte tikat, vznikne napětí. Mé motto je: Ať mají starost.
Snažím se vytvořit postavy, o něž se čtenář strachuje. Chci, abyste je měli rádi, a pak je vystavím nebezpečí. Nepíšu kriminálky, kde jde jen o vyřešení zločinu. Jsou to psychologické thrillery. Chci, aby napětí stoupalo.
Láká vás po letech psaní thrillerů návrat k žurnalistice či ghostwritingu?
Rozhodně ne k novinařině. Ta práce se velmi změnila a média mimo jiné zápasí o své financování. Pro nezávislou žurnalistiku se obtížně získává dost peněz. Měl jsem štěstí, že jsem byl novinářem ve vzrušujícím historickém období. Pokrýval jsem velké příběhy, jako byl pád Berlínské zdi či rozpad Sovětského svazu. Nicméně mám pocit, že knihy jsem začal psát včera, díky téhle otázce se cítím velmi starý. Ale máte pravdu, už jsou to dvě desetiletí. Občas mě láká napsat něco zase trochu jiného. Možná pod jiným jménem. Možná už jsem to i udělal.
Chcete zde učinit nějaké odhalení?
Dělám si legraci. Krása psaní je každopádně v tom, že můžete zkoumat veškeré kouty společnosti a zabývat se velkými tématy, jako jsou zločin, chudoba, obchodování s lidmi, domácí násilí, ale i spravedlnost. A je tu jedna věc, která mně proti žurnalistice vyhovuje. Některé nejlepší příběhy, o nichž jsem jako novinář psal, nakonec nešlo publikovat.
Chyběl mi poslední důležitý zdroj nebo se třeba někdo klíčový vyděsil a vycouval. Když píšete fikci, nemáte v tomto směru hranice.
Může se vám hodit na Zboží.cz: