Článek
Před měsícem jste vydal album Roots. Jak jste moment, kdy se nová hudba dostala k publiku, prožíval?
Jsem vděčný, že deska vyšla, a mám radost, že o ní lidé mluví hezky. Trvalo mi dlouho, než jsem dokončil postprodukci a komiks, který ji doprovází. Takže je dobře, že je konečně venku. A těší mě, že kromě téhle desky, jež zkoumá mé kořeny a hudbu, která je mi nejbližší, vydám brzy ještě na online platformách pro poslech hudby album Branches, které bude úplně jiné. Roots zní živě, Branches bude hodně rozmanité a zazní na něm hodně elektroniky a beatboxu.
Jaké momenty spojené s tvorbou alba Roots pro vás byly nejdůležitější?
Neutkvěly mi v hlavě úplně konkrétní vzpomínky, šlo spíš o celý ten dlouhý proces. Je to něco, čemu jsem se v posledních měsících až letech věnoval. Hudba vznikala v nejrůznějších podmínkách, na cestách i ve studiu.
Mám radost z toho, jak v nových písních dopadly mé vokály. V minulosti jsem tuhle část vždycky uspěchal, až zanedbal. Do zpěvu jsem nevkládal dost úsilí a také jsem nikdy vlastně úplně nebyl spokojený s tím, jak nakonec zní. Tentokrát je to jiné.
V rozhovorech občas zmiňujete, že vaše sláva je výrazně větší v zahraničí než doma v Austrálii a že byste na rodném kontinentu rád koncertoval častěji. Čemu menší úspěch doma přičítáte?
Nejsem si jistý, možná je to žánry, ke kterým tíhnu. Jsou to dub, reggae, drum’n’bass a podobně. Připadá mi, že Australani na ně moc nejsou. Mají jiný hudební vkus než lidé v Evropě. Řekl bych, že není moc dobrý. Ne proto, že nemají rádi mou hudbu, ale protože nemají rádi hudbu, kterou já miluji. Nemají k ní vztah, myslí si, že je omšelá. Takže tak koukají i na mě a nikdo mě neposlouchá.
Myslím, že tvrzení, že vás v Austrálii nikdo neposlouchá, ale úplně pravdivé není. Všimla jsem si například, že na konci minulého roku jste měl v Melbourne hned čtyři koncerty za sebou…
No, hrávám tam v jazzovém klubu, který patří mé rodině. Tam můžu hrát kdykoli a beru to jako veřejné zkoušky. Občas to ani neohlašujeme dopředu, přijdu, rozbalím nástroje a prostě hraju. Za vstup vybíráme asi pět dolarů a přijdou lidi, kteří jdou kolem. Většinou jsou z Evropy a diví se, jak je koncert levný, a užívají si, jak málo je tam lidí.
Prý vám nikdy nedochází nápady. Nikdy jste neměl tvůrčí krizi?
Vůbec ne, neustále se mi v hlavě rodí stovky nápadů. Bůh ví, čím to je, asi jsem tak od přírody nastavený. Někdy ale trvá, než se dostane na jejich realizaci. Například na novém albu jsou jak písně, které jsou deset let staré, tak písně, které vznikly ve studiu na poslední chvíli.
Některé nápady dotáhnu třeba po patnácti letech. Nedokončených skladeb mám pořád slušnou zásobu a do toho přibývají nové.
Píseň, kterou jste napsal už před deseti lety a která je na novém albu, se jmenuje Fire Every Day. Tedy asi není o aktuálním tématu australských požárů, jak mě na první dobrou napadlo?
V této skladbě jsem spojil dvě starší věci dohromady a trochu je proměnil. Je to tak trochu předělávka starší práce. I kdyby ale byla z těch novějších, znamenalo by to, že vznikla před vypuknutím současných masivních požárů. Písně jsem opravdu nahrával před více než rokem. Ale je pozoruhodné, jaký druhý smysl současným děním skladba nabrala, to je vždy zajímavé. Původně je ale kritikou narcisismu a toho, jak jsme v dnešní době čím dál víc odpojení od reálného světa.
Na co se v letošním roce nejvíc těšíte?
Akorát se mi narodila druhá dcera a vůbec na nic se netěším víc, než že budu se svou rodinou. Co se turné týká, jsem šťastný a vděčný, že už na ně vyrážím asi patnáctým rokem. Miluji koncertování, naplňuje mě a těším se na ně i letos. Ale aktuálně pro mě neexistuje nic důležitějšího než mé děti. Nejlepší je, když odjedete turné, kde se bavíte s přáteli a děláte hudbu, a pak se vrátíte domů za rodinou.