Atypické místo pro díla světových umělců. Liberecká galerie ukazuje velkoformátové, mnohé dosud neviděné obrazy

Ano, a máme z toho v galerii obrovskou radost! Když jsem téměř před dvěma lety do Lázní (galerie Lázně Liberec) nastoupil, jeden z mých nápadů bylo představit u nás právě tuto uměleckou dvojici.

Známe se osobně, ale přiznám se: nečekal jsem, že se to podaří tak rychle. Oba patří mezi nejvýznamnější, nejvyhledávanější a také nejprodávanější umělce současnosti a jejich výstavní itinerář je opravdu nabitý.

Obrazy Neo Raucha jsme už v Čechách měli možnost vidět. V roce 2007 proběhla reprezentativní výstava v pražském Rudolfinu. Jeho žena Rosa Loy zde své dílo ale nikdy nepředstavila.

Jako manželé, kteří jsou spolu čtyřicet let, se samozřejmě umělecky navzájem ovlivňují. Oba dva navíc vyšli ze slavné lipské Hochschule für Graphik und Buchkunst (jedna z nejstarších středoevropských uměleckých akademií – pozn. red.). Logicky tedy přišel nápad uspořádat jim společnou výstavu.

Neo Rauch i Rosa Loy jsou považováni za autory tzv. nové lipské školy, kterou tvoří umělci navazující ve své tvorbě na tradice figurativní malby dvou předchozích generací umělců spjatých s lipským výtvarným prostředím.

Rosa Loy je vystudovaná ilustrátorka, věnovala se knižní grafice a na jejím díle je to poznatelné v lineárním pojetí jejích kompozic. Ty ale dokázala velmi osobitě přetransformovat i do působivých velkoformátových obrazů s mnohavrstevnatými obrazovými liniemi.

Neo se zabývá již od studia monumentální malbou. Na obrazech je patrná jeho náročná malířská průprava, propracovaná do detailu. Malováním strávil nespočetně mnoho hodin, erudice je tam opravdu výjimečná.

Dobré je také poznamenat, že mu nikdy nebyla blízká postmoderna, abstrakce, nebo dokonce konceptuální umění. Jeho cesta k osobitému výrazu nicméně nebyla přímočará. Zpočátku navázal na své učitele expresivním stylem malby, později byly jeho obrazy téměř monochromatické s lineárnější černobílou kresbou, jen občas doplněnou o žlutou a modrou.

Výrazně se jeho malířský přístup proměnil koncem 90. let, kdy na jeho plátnech najdeme příběhy plné nespoutané fantazie a jakéhosi magického realismu.

Uvědomoval jsem si, že příprava výstavy malířů a současně životních partnerů bude jiná než u monografických výstav. Požádal jsem proto svoji ženu Marcelu, též kunsthistoričku, aby výstavu spolukurátorovala. Aby posílila právě ženský pohled.

Bylo pak zajímavé pozorovat, jak máme na některá témata různé názory, jak se muž a žena dívají na věci rozdílně. A taky mne bavila myšlenka, že manželskou malířskou dvojici budou představovat kurátoři, rovněž životní partneři.

Šli jsme cestou, kterou žádný kurátor u prezentace těchto umělců doposud nedělal. V Liberci tak visí bezmála stovka obrazů, převážně z jejich soukromého archivu.

Běžně je nevystavují, některé jsou dokonce z jejich domácnosti. Navzájem se jimi obdarovávají, mají k nim pak samozřejmě velké pouto, až srdeční vztah. Jsou svým způsobem intimní, niterné. U některých se dokonce zdráhali nám je do výstavy zapůjčit.

Ano, zejména jsou to obrazy od Rosy Loy. Citlivé a emotivní. Jádrem výstavy jsou ale pochopitelně velkoformátová ikonická díla, zejména Neo Raucha. Od 90. let až po nejnovější plátna z roku 2024.

Do samotného čela jsme umístili jeho slavný obraz Krönung, korunovaci. Je to alegorie malíře, který je již slavný, ale zároveň je v tom světě stále nejistý. Obě ruce má jakoby svázané, přetvořené v nástroje. Tento obraz pak doplňují dvě díla od Rosy Loy Ráno a Večer, což vytváří dialog mezi umělci. I když díla vznikla v různé době, mají společně působivý náboj, který dominuje celé výstavě.

Součástí projektu jsou i kresby autorů, které sami běžně do výstav nezapůjčují, a pro Liberec tak vlastně udělali výjimku. Na nich můžeme vidět střípky, ze kterých staví kompozice pozdějších monumentálních děl.

Na některých obrazech se promítá i jeho těžký osud. Oba rodiče mu zahynuli při velkém vlakovém neštěstí, když mu byl pouhý jeden měsíc. Nikdy je nepoznal a to trauma se na plátnech pravidelně odhaluje. Na obrazech, jež si ponechal ve svém soukromí, a zde je představuje, tohle téma rezonuje opravdu často.

Na nich rozpoznáte starší ženu a muže, kteří společně o někoho pečují. Vnímám to například u díla Zustrom, kde dvě velké postavy na horizontu drží v rukách elektrické vedení a dodávají energii jakoby všem pod nimi.

Ano, další silný prvek. V ranější tvorbě Neo Rauch vycházel i z plakátovací tradice bývalé NDR. Ten zažitý stereotyp pak dokázal jedinečně vtáhnout do výsledné malby.

Diváka v galerii určitě překvapí, jak skvělou znalost německé a evropské historie Neo Rauch má a jak vtipně si s ní „hraje“. Historická postava má klidně obuté moderní tenisky conversky.

Na obraze Frida drží jinou ženu v náručí a ochraňuje ji. To je bezpochyby samotná autorka, ale není to její autoportrét. Rosa Loy často ztvárňuje svoje niterné Já přes druhé postavy, kterým říká sourozenci nebo kamarádky. Převládá u ní silná subjektivita, víra v lepší Já a magický realismus.

Mě osobně překvapilo, že Rosa Loy velmi dobře zná meziválečné autorky, včetně naší Toyen. Myslím, že jsou jí mnohem bližší než současné malířky.

Na plátnech se objevují ryze ženská témata. Na jednom obraze má postava vyobrazené tři ruce. Je asi zřejmé, o co jde. Dvě ruce jí nestačí a malířka to zná: musela zvládnout domácnost, výchovu dítěte, svoji tvorbu a k tomu měla za muže pracovně velmi vytíženého umělce.

Ano, není to jednoduché u žádné výstavy. Monumentální tvorba je skvostná, ale všechna díla sem nikdy nedostaneme. Například u obrazů nesmí být jejich kratší strana delší než 2,9 m. Takže jsme jako kurátoři museli pečlivě hlídat i rozměry obrazů.

Na druhou stranu: baví mě dělat výstavy „na míru“. Myslím to i obrazně. Baví mě být jiný, nechci v Liberci představovat přejaté výstavy, což se v případě zahraničních umělců často děje. Za takovými projekty se v Evropě většinou můžeme rozjet do jiných metropolí sami.

Opravdu hodně. V Sasku o výstavě psali pozitivní kritiku na hlavních stránkách novin a přijeli lidé i z Berlína nebo Kolína nad Rýnem. A to je už šest hodin cesty! Toho si moc vážíme.

Na komentované prohlídce se sejde zhruba 60 lidí a mají mnohdy zajímavé dotazy. Třeba se nás ptali, jak se koncepčně líbí výstava samotným německým umělcům.

Neo Rauch i Rosa Loy říkají, že jejich názvy jsou často nepřeložitelné. Rauch si s nimi totiž hraje, často je skládá z různých částí slov, vychází i z historické němčiny nebo až z antiky. Proto je na každé výstavě ponechává pouze v originále. Podobně jako se třeba nechávají názvy písniček na albech známých zpěváků.

Máme donátory, kteří přispívají v řádech desetitisíců, a dokonce už i statisíců. Výstava, o které mluvíme, stála více než 3 miliony. Celý projekt navíc významně podpořil i Česko-německý fond budoucnosti a samozřejmě i Ministerstvo kultury ČR.

Nebyl to tedy levný projekt. Ale je to výstava, která naši galerii hodně zviditelní nejen doma, ale i v zahraničí. A navíc musím doplnit, že nám opravdu hodně pomáhá náš zřizovatel, Liberecký kraj.

Kulturu vnímá jako svoji prioritu, což v jiných krajích není vůbec samozřejmost! Sport se tady propaguje skoro sám, ale kultura potřebuje pomoci…