Hlavní obsah

Ateliérové sklo vystavané v Mánesu jako by dostalo náhubek

Právo, Peter Kováč
Praha

Po dvaceti letech je české sklářství prakticky v troskách. Staletá chlouba země živoří. Přežívají jen ti silní. Neprodukuje se nic jiného než to, co se momentálně prodá. Na experimenty není čas. Investice do budoucnosti prakticky neexistují. A mladí lidé ve sklářských hutích nevidí životní perspektivu.

Foto: Peter Kováč, Právo

Sklářský výtvarník Jiří Šuhájek měl na vernisáži v Mánesu důvod k úsměvu, jeho obrovitý Samuraj patří k tomu nejlepšímu na pražské výstavě.

Článek

Zdá se, že podobná situace nastala i v ateliérovém skle, absolutní chloubě poválečného českého výtvarného umění. Obor, který doma v 50. až 80. letech navzdory ideologickým překážkám prosperoval, zachvátila stagnace.

Naznačuje to alespoň bilance sklářských výtvarníků, kterou do 12. června pod anglickým názvem Connections (Současná evropská skleněná plastika) najdeme v těchto dnech v pražském Mánesu.

Výtvarná sekce České sklářské společnosti si pozvala renomované mezinárodní i domácí kurátory, aby vybrali to nejlepší z nejlepšího. Pokud to, co je k vidění v Mánesu, zrcadlí současnou sklářskou realitu, tak milé odborníky nečekalo nic jiného než pouhé umělecké paběrkování na už sklizeném poli.

Modernistický akademismus nenadchne

Divák má občas pocit, že božský Stanislav Libenský vstal z hrobu a právě vypustil ze svého ateliéru do světa své nové žáky. Žije se z výtvarné podstaty 70. a 80. let.

Navíc snaha prodat své umění na malém a úzce vymezeném trhu pobízí tvůrce tak trochu ke komerci. Při nájmech, cenách surovin i nákladech na realizaci skla ve sklárnách se ani není čemu divit. A tak se produkuje sklo, které bychom mohli označit za jakýsi modernistický akademismus. Neurazí, ale ani nenadchne.

Bilance v Praze je mezinárodní. Jenže i ze zahraničí byli vybráni tvůrci, kteří nepředstavují nějakou razantní konkurenci Čechům, ale až na výjimky spíše splývají v davu. Kdyby tu půlka exponátů chyběla, tak by se vůbec nic nestalo. Nových inspirativních nápadů je totiž v Mánesu jen poskrovnu.

Fantazie umělců dostala náhubek i obojek

Umělecká kreativita je většinou zaměněna za řemeslnou šikovnost. Špičková technologie zpracování skla zůstala zachována, výtvarná fantazie však dostala tržní obojek a někdy i náhubek.

Paradoxně lze konstatovat, že čeští sklářští výtvarníci byli mnohem esteticky tvořivější a vnitřně svobodnější za tuhého komunismu než dnes.

Pár výjimečných kusů od Jaromíra Rybáka, René Roubíčka, Vladimíra Kleina, Jiřiny Žertové, Jiřího Šuhájka, Dany Vachtové a několika dalších autorů zachraňuje celkově spíše průměrný dojem z pražské bilance.

Zaplať pánbůh alespoň za tuto naději. Protože pokud se Mánes měl stát výtvarným triumfem, pak si společně raději zapějme Mozartovo Rekviem. 

Související články

Výběr článků

Načítám