Článek
Text čerpá z Karla Poláčka, Ivana Wernische a Daniila Charmse. Proč právě z nich?
Jsou to moji oblíbení autoři. Už delší čas mám pocit, že trochu ztrácí smysl uvádět hotové dramatické texty, takže jsem se v podivné době rozhodl napsat a nastudovat podivný kus. Zkombinoval jsem Poláčkovu aktovku z dvacátých let minulého století s básněmi Ivana Wernische a Daniila Charmse, s jejichž texty jsem už na jevišti pracoval. Tentokrát jsem ale vybral zase trochu jiné. Součástí této koláže je i jedna z mých divadelních aktovek, která ladí s bizarním tónem inscenace.
Psal jste text na tělo ypsilonské poetiky?
Psal jsem to s vědomím, že nepůjde o klasický dramatický text, respektive že to bude text, který si pohrává s poetikou a výkladem situací v duchu ypsilonského přístupu, hravosti, specifických hereckých i muzikantských dovedností souboru. A byl jsem rád, že herce od začátku zkoušení bavilo.
Co si má divák představit pod názvem Let do nebe aneb Fata morgana?
Mně se to spojení prostě líbilo. Let do nebe je citací z textu a fata morgana značí vizi, fantazii, přelud, což vlastně dohromady tvoří divadlo. Jsou tam také písničky, a dokonce malá opera a celé to snad má barvitost, pestrost, humor a trošku i smutek. Protože já humor bez trochy smutku nemám rád.
Jako autor jste rozkročen mezi prózou a divadlem. Co vás baví na psaní pro divadlo?
Myslím, že v sobě mám kus komediantství. Baví mě vytvářet náladu i její proměny, střídat polohy tragické s komickými. Než jsem začal psát, věnoval jsem se řadu let výtvarnému umění. I na něm mě těšily právě barvitost, atmosféra a střídání poloh, různorodost výpovědi.
Jak se formoval váš názor na divadlo?
Jako režisér jsem prošel od tradičního divadla až k experimentálnímu, kam mě to vždycky táhlo. Obojí jsem potom mohl naplno uplatnit v HaDivadle, které jako jedno z mála studiových divadel mělo v době totality velký význam tím, že přinášelo jiný obraz světa, než jaký nabízely oficiální umění a ideologie.
Byl to takový závan normálnosti v nenormální realitě normalizace. Mnozí diváci dodnes vzpomínají, že tehdejší inscenace HaDivadla pro ně byly v té šedivé době naprostým zjevením.
Zvláštní svět jeviště a zákulisí jste zúročil i jako autor. Diváci to mají rádi. Je to vděčné téma i pro autora?
Pro mě určitě, protože v tomhle prostředí žiju a důvěrně ho znám. Baví mě zkoumat divadelní atmosféru jeviště i šaten, zvláštní, podivínské typy lidí, mezi něž patří i herci. Tak vznikly mé hry Vratká prkna, Dámská šatna, Biletářka nebo Ředitelská lóže, které se hrály a hrají v řadě divadel nejen u nás, ale také třeba v Londýně, Čeljabinsku nebo Bukurešti.
Když se před lety hrála Biletářka v Chebu, režisér Jan Grossman mi řekl: Jak vy znáte ženy! A já jsem mu vysvětloval, že je neznám, a právě proto o nich píšu.
Spisovatele vždycky vede touha zkoumat neprobádanou krajinu. A mě baví se dozvídat. Měl jsem v televizi cyklus pořadů, v nichž jsem se vyptával zajímavých lidí na spoustu věcí, a to mě moc bavilo. Já su pořád stejně zvídavý. To mám od dětí.
Pro děti jste napsal řadu krásných knížek…
Je jich asi deset. Když se mi narodily děti ve druhé várce, byl jsem dost zaměstnaný v divadle. A když jsem s nimi nemohl být doma, chtěl jsem být přítomný aspoň touto formou. Tak vznikly různé mé příběhy, i třeba zrovna knížka Tatínek není k zahození.
Na dětech mě fascinuje jejich fantazie a to, že i vymyšlené věci berou tak, jako by doopravdy existovaly. Nedávno mi vyšla knížka pro rodiče a děti Strašidelné Brno, v níž jsem si kromě pár věcí vzniklých na základě existujících legend všechno vymyslel, postavy i příběhy. A děti je snad i vzaly a uvěřily tomu, protože věci pro nás těžko představitelné berou jako realitu.
Tohle se od dětí pořád snažím čerpat, ten prostý fakt, že když se domluvíme, že něco je něco jiného, tak to tak prostě je. Konec konců na tomhle principu je postavené celé divadlo. A proto nás pořád baví.
Může se vám hodit na Zboží.cz: