Článek
Na scéně jsou třiatřicet let, ovšem kdybychom vzali jedno své album po druhém, dospěli bychom k závěru, že nahrávají v podstatě stále totéž. Jejich zvuk je suše syrový a striktně neuhlazený, garážový. Originalitu mu dělá zvuková špína spolu s chraplavým a humpoláckým zpěvem Lemmyho Kilmistera. Nescházejí ani kytarová sóla, tak jak se to dělalo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, době, v níž Motörhead totálně ustrnuli.
Nahrávka Motörizer je tvrdá, zatěžkaná, volnější a táhlejší než většina desek v diskografii kapely. Písničky jsou jednoduché, refrénem často bývá jen pokřik, sloky naopak tvoří zaprášené a nevlídné cesty k němu.
Kapela působí jako nekompromisně rozjetý stroj, který už spoustu tvrdé roboty udělal, a tak má silné sebevědomí. V případě Motörhead je to až obdivuhodné. Přes třicet let činit totéž a pořád se tvářit, že o něco jde...
Objektivně platí, že trojice má spoustu věrných fanoušků. Ví o nich a každým svým dalším archaickým počinem je dělá šťastné. Motörhead je typ kapely, která jednou umře se svými příznivci. Do té doby bude sice funět po vedlejší koleji, ale do nejbližší stanice vždy v pohodě dojede. Se zpožděním - samozřejmě.
Motörhead: Motörizer
Motörhead: MotörizerSanctuary/SPV, 39:02