Článek
Před odpolední zvukovou zkoušku, nám poskytl rozhovor jeden z členů skupiny Paavo Lötjönen.
Co vás vedlo k tomu, že jste použili bicí nejen na aktuálním čtvrtém albu, ale také na koncertě?
Šlo o přirozený proces. Už na albu Cult jsme použili perkuse, ale tehdy se jednalo o orchestrální nástroje, jako jsou tympány, přičemž i způsob jejich použití odpovídal více duchu klasické hudby. Hlavním důvodem pro uplatnění bicí soupravy bylo, že skladby, byť ne všechny, měly blízko k přímočarým rockovým písním, kam klasický styl hry na bicí nezapadal, kde byla potřeba běžná bicí souprava. Tak jsme si řekli, že to s ní zkusíme, což neznamená, že od nynějška bude mít Apocalyptica bicí pořád, uvidíme co se přihodí v budoucnosti, ale v tuto chvíli jsme velmi spokojeni s kombinací bubnů a cell.
Proč jste se rozhodli přiklonit k rocku?
Album Cult bylo v náladě a v pocitech velmi temné a po jeho vydání jsme prodělali chmurné období. Během roku jsme odehráli nějakých sto šedesát koncertů, což bylo docela obtížné, totálně nás to vyčerpalo. Pak nás opustil Max (Lilja čtvrtý člen skupiny - pozn.) a byli jsme v depresi, že jsme ztratili schopnost tvořit. Museli jsme si dát minulou zimu pauzu a nedělat nic, co by mělo něco společného s Apocalyptikou. V létě jsme ale našli sami sebe. Po dlouhé pauze jsme měli pocit, že zase můžeme začít znovu skládat a - nyní se dostanu k podstatě věci - nechtěli jsme zůstat v té chmurné náladě, chtěli jsme otevřít pozitivním pocitům, což je důvod, proč jsme se přiklonili k přímočarým rockovým písním, ve kterých si můžete užít radost ze hry, radost z hudby. Dobré pocity. Samozřejmě jsou na desce těžší a tvrdší písně, jako je třeba Cohkka.
Nemáte strach, že s bubny začnete znít příliš obyčejně?
Myslím si, že naše pojetí je tak originální, že se toho vůbec nemusíme obávat ani když použijeme bicí. Někteří lidé si sice myslí, že v naší hudbě slyší vedle sól na cello ještě kytary, ale jen proto, že neposlouchají pozorně. S elektrickou kytarou nemůžete vytvořit stejný zvuk, což je dáno délkou not, na celle můžeme hrát dlouhé tóny, zatímco na kytaře máte jen úvodní brnknutí, které dozní.
Cítíte se více jako rockový hráči nebo klasičtí hudebníci?
Jako klasičtí rockoví hráči. Přirozeně, že ze světa vážné hudby máme všichni určitou citlivost a jemnost, jsme schopní hrát velmi procítěně a jemně. Z rockové stránky pak přichází síla. Naše hudební základy jsou velmi široké, slyšeli jsme a líbí se nám řada stylů. Perttu je velkým fanouškem opery, jejíž vliv je patrný v melodiích, které píše, a přitom je příznivcem tvrdého metalu, z něho pocházejí ty tvrdé basy a způsob použití akordů. To, co skládá se liší od práce Eicca, který je velkým příznivcem Šoštakoviče, jehož hudba na něho zapůsobila v životě nejvíce. A samozřejmě má taky rád metal.
Myslíte, že se někdy ještě vrátíte ke světu vážné hudby, kterou jste studovali?
Stále se jí věnujeme. Jak jsem už řekli, dali jsme si rok pauzu, během níž každý z nás dělal něco jiného, Perttu hrál v Helsinské filharmonii a nadále zůstává jejím sólistou. Teď si vzal dovolenou, ale na podzim se zase do filharmonie vrátí. Já učím studenty na cello a občas také hraji komorní hudbu. A Eicca se soustředil na skládání, napsal hudbu k divadelnímu představení Dostojevského Zločinu a trestu. Poslední píseň na desce Epilogue (Relief) je právě z tohoto představení, z jeho závěru, kdy Raskolnikov přijme trest a pocítí klid v nitru.
Jak se vlastně stalo, že jste se vy klasičtí hudebníci ze Sibeliovy akademie dali na metal?
Hrát písně Metalliky jsme začali pro zábavu, mysleli jsme si, že se staneme klasickými hráči, kterými stále jsme, ale brali jsme to jako určitý pobočný projekt s tím, že si něco zkusíme a uvidíme, co se stane. Neměli jsme ani v plánu udělat desku. Jednou ale za námi přišel kluk, který viděl jeden z našich nečetných koncertů - hráli jsme jen párkrát do roka -, že by nám udělal desku. Řekli jsme si: proč ne. Natočili jsme ji za minimální náklady a mysleli si: když se jí prodá tisíc kusů, bude to skvělé. No a do dneška se jich prodalo přes milión.
Rockové písně hrají na smyčce i jiní klasičtí hudebníci jako je Nigel Kennedy nebo Kronos Quartet, vy však na rozdíl od nich používáte zesilovače a zvuk nástroje upravujete pomocí efektů. Proč?
Protože ho to nakopne. Jestliže chcete vytvářet mohutný zvuk, který bude působit opravdu silně a mocně, potřebujete ho zesílit. Na deskách je to něco jiného, ve studiu můžete vytvořit co chcete a klidně i bez zesilovače, ale na koncertě to možné není.