Článek
Liší se současná brněnská retrospektiva něčím od vašich dřívějších výstav?
S brněnskou kurátorkou Janou Vránovou jsme vybrali uzavřenější cykly vytvořené za posledních třicet let. Novinkou byla příprava expozice. Své snímky z klasického aparátu jsem nechal naskenovat do digitální podoby a do Brna jsem je poslal na cédéčku. Až na Moravě se v počítačovém studiu fotografie tiskly na speciální kartony. A tím, jak je to uděláno, jsem nadšen. Otevírají se tak nové možnosti pro podobné výstavy.
O vás ale bylo léta známo, že se světu počítačů vyhýbáte, a tak jako rád fotíte klasické černobílé snímky, tak se straníte i digitálního fotoaparátu.
Nedávno jsem byl v Iráku a pracoval jsem tam s digitálem. Redakce prostě chtěla hned a aktuálně fotografie. Tak jsem je pomocí satelitu posílal přímo z pouště. Kvůli zakázkám jsem dělal i barevné fotografie. Pokud však mohu, tak se vrátím ke klasickému fotografování na negativní černobílý film. Vyhovuje mi to víc.
Živíte se žurnalistickou fotografií, jezdíte na místa válečných konfliktů i živelních pohrom, zajímáte se o sociální problémy třetího světa. Když se vydáváte na cestu, máte předem promyšlené, co tam budete dělat, nebo je to až výsledek vaší osobní reakce na to, co vidíte?
Kdykoliv jsem měl nějakou předběžnou představu, tak se přímo v terénu naprosto změnila. Pochopitelně si sháním informace. Zajímá mě historie místa i jeho současnost. Čtu si hlavně knihy, ty mám raději než novinářské články nebo internet. K poučení nepotřebujete jen odborné stati. Nedávno jsem fotografoval v Kongu a mému pohledu velmi pomohlo, že jsem si vzal s sebou Srdce temnoty od Josepha Conrada.
Dostal jste se někdy v Asii nebo v Africe do situace, kdy jste měl opravdu strach?
Několikrát. Není to strach, ale úzkost. Když pak fotografujete, tak to z vás spadne. Prostě se soustředíte na práci, a co se děje kolem, vás přestane zajímat.
Byl jste v roce 2003 v Iráku v době invaze. Měl jste najatou ochranku, která se o vás starala?
Bodyguardy nemám. V Iráku to bylo docela těžké, protože jsem přijel jako nezávislý novinář a nespadal jsem mezi "žurnalisty pod ochranou armády". Přes den jsem jezdil svým autem a většinou s vojáky, ale v noci jsem si musel najít úkryt, kde sám přespím.
Máte někoho, kdo vám cesty připravuje?
Všechno řeším až na místě. Od ubytování až po dopravu. Někdy vám pomůže zákazník - časopis nebo agentura, kteří předem něco zajistí, ale většinou si zařizuji všechno sám. Najímám si zpravidla místního člověka, který se v daném prostředí vyzná, zavede vás tam, kam potřebujete, a taky pro vás tlumočí.
Je nějaké téma, kterým byste se rád zabýval, chystáte se na něj, ale dosud jste prostě neměl čas?
Chtěl bych vyfotit svou domovinu. Narodil jsem se v severních Čechách, ale vyrostl v Praze. Takže by to byl cyklus o městě i krajině, o lidech i historii. Mám to v hlavě a představuji si, že by to byl velice poetický cyklus.
O řadě oborů se říká, že mají svou filosofii. Má ji i fotografie? Nebo je to jen umění zmáčknout spoušť v pravou chvíli a uplatnit při tom výtvarný cit?
Musí tam být filosofie. Nejednou jsem o tom přemýšlel. Smyslem mé práce je dát slovo lidem, co jinak nemají možnost těm ostatním sdělit, v jaké situaci se ocitli a co je postihlo. Proto fotím, co fotím. Nezajímá mě senzace. Hledám obecnější univerzálnější platformu. Musí v tom být humanismus a musí to mít trvalejší platnost.
Při cestách na místa lidských tragédií jste v roli pouhého svědka událostí, nebo vás to, co vidíte, přiměje k nějaké osobní angažovanosti?
Věnuji se charitě. Pravidelně dávám fotografie na dobročinné aukce. Většinou se dobře prodají a já mám radost, když jsou peníze použity na správnou věc, třeba v Praze na dětskou onkologii v Motole. Snažím se dělat, co mohu. I celá naše agentura, kterou máme s několika kolegy. Nedávno jsme s velkou chutí pomáhali při mezinárodní propagaci aktivity Lékaři bez hranic.
ANTONÍN KRATOCHVÍL (1947)
Český fotograf žijící v USA, se v brněnském Domě umění představuje velkou retrospektivní výstavou, výběrem z několika uzavřených cyklů, které vznikaly od konce 70. let po současnost v různých místech Evropy, Asie i Afriky. Charakteristické černobílé snímky jsou mistrovskými ukázkami současného fotožurnalismu. Lovosický rodák, který mládí a dospívání prožil v Praze (odešel z Československa záhy po ruské invazi), je držitelem několika významných světových ocenění - např. ceny Infinity Award, kterou fotoreportérovi roku uděluje International Center of Photography v New Yorku, nebo I. ceny World Press Photo 1998. Roku 1999 jej časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA.
Výstava Antonína Kratochvíla v Domě umění města Brna je otevřena do 20. listopadu (denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve středu volný vstup).