Článek
S jakými pocity jste prožil slavnost na Hradě?
V mém věku člověk podobné událostí zažil, takže pocity nejsou to hlavní. Sešel jsem se a popovídal si s druhým oceněným novinářem Janem Petránkem, kterého jsem léta neviděl.
Vzpomínám si na rozhovor, kdy jsme mluvili o tom, že první polistopadové politické elity nestály o zkušenost představitelů exilové levice. Chápal jste to jako satisfakci?
Myslím si, že když člověk podobné uznání dostane, je to za všechno, co jste jako novinář udělal. A to začalo dávno, vůbec ne po listopadu. Nejlepší noviny jsem dělal v šedesátých letech a předtím samozřejmě Literární noviny.
Přitom základní převrat začal v třiapadesátém roce, když umřel Stalin, a pak i Gottwald. Pracoval jsem z trestu od pětapadesátého v ČTK, protože jsem uměl jazyky.
Jednou jsem sloužil v noci a první věc, co tehdy chodilo každý den, byl úvodník z moskevské Pravdy na příští den. Musel jste ho dát přeložit do češtiny a rozeslat po celé síti. Tentokrát se v něm pravilo, že se dělaly chyby, a jedna z nich byla v tezi, že po vítězství revoluce se zostřuje třídní boj. Na základě toho se mimo jiné konaly vykonstruované procesy. Není to pravda, říkalo se v úvodníku, naopak třídní boj slábne. Chruščovovi trvalo tři roky, než přišel šestapadesátý rok. A byla léta šedesátá, to už znáte.
Dneska se zdá, že to je už hodně dávno.
Noviny píšou o všem možném, ale šedesátým letům se vyhýbají. O tom se nemluví. Přišel rok 1968, sovětská intervence. Odjel jsem do Francie, kde jsem zůstal čtyřicet let. Chtěl jsem totiž dál dělat novinařinu pro Čechy a to bylo možné jen venku.
Nedávno se mě zeptal jeden člověk, proč jsem odešel, a to nemluvil jen za sebe. Že jsem se prý chtěl mít dobře. Což je úplný nesmysl. Začínal jsem od nuly. Celý den jsem musel vydělávat peníze na živobytí a až večer se začaly psát věci pro české publikum, pro českou věc. Člověk se měl daleko hůř, doma jsem vydělával víc.
Nikoho, kdo by mě sponzoroval, jsem neměl, takže jsem žil ze dne na den. Teďka na konci mi došlo, že si mnozí lidé myslí, že v emigraci měl člověk jako já lepší materiální podmínky. Bylo to přesně naopak.
Nakonec jste se před lety nadobro vrátil do Prahy.
Žena vážně onemocněla a potřebuje péči, která by se dala samozřejmě ve Francii zajistit, ale máme tu dcery, zetě, vnoučata, tak jsme se vrátili. Venku se prostě dalo psát o českých věcech to, co by tady za normalizace nešlo, nejspíš bych stejně skončil ve vězení. Texty shrnuje můj svazek Dalimil.
O šedesátých letech se nemluví, přehlížejí se, ale neustále se hlásíme k filmové tvorbě, k dílům spisovatelů, muzikantů, což patří k tomu nejlepšímu, co česká kultura vytvořila.
To je pravda. Logiku, proč tomu tak je, vám já vysvětlovat nebudu, protože jsem tu nežil. To byste měl spíš vysvětlit vy mně.
Je v tom kus české falešnosti. Prohlásit režim za zločinný, ale tehdy vytvořenými díly se pyšnit. Řekněte, jak sledujete média?
Moc ne. Čtu noviny. Hlavně titulky, abych věděl. Ale musím se přiznat, že dnešní situaci tady dobře nerozumím. To už ale není moje věc. Až vám bude dvaadevadesát, tak to pochopíte. Než se tady stane něco, co se odehrálo v šedesátých letech, bude to trvat nejmíň třicet let.
V pátek jsme měli v novinách úvahu na téma, zda je Rusko „na lovu“, nebo spíš zahnané „do kouta“. U nás je vytvořena atmosféra, že kdo řekne cosi bez předsudků nebo pozitivního o Rusku, natož o Putinovi, tak je velice podezřelý, skoro až z kolaborace. Co vy na to?
Protiruská hysterie, která tady existuje, je taková česká záležitost. Podle mého názoru tomu po okupaci v roce 1968 nemůže být ani jinak. Samozřejmě si myslím, že Česko patří k západní kultuře. A zároveň máte pravdu, že když řeknete Rusko, tak jste skoro na vyhození. Navíc přibývá téma Čína a Západ také neví, co s tím vším. Ale to už je na mě moc. Ve svém věku se do toho nepletu.
Protiruská hysterie je ale nesmyslná, Rusko přece nemůžete vygumovat z mapy, stejně jako Čínu. Předpovídat v této situaci budoucnost je však velice obtížné. Ale nemůžete žít napořád jen z toho, že se vám stala velká křivda.