Článek
To, že film vychází ze skutečných postav a událostí, celkem nehraje roli. Exorcismus zkrátka existuje, a ať se v jeho rámci odehraje cokoliv, vždy lze mluvit stejně dobře o posedlosti ďáblem jako o mentálních problémech postižených, a to výhradně podle vlastní chuti a sklonů k víře či nevíře v cokoliv.
Ostatně psychiatrie se stavy a příběhy lidí „zasažených ďáblem“ zabývá zcela seriózně a možná víc, než by běžný ateista čekal. Existující spolupráce psychiatrie s exorcismem je také mimochodem asi nejzajímavější poznání z tohoto filmu, díky němuž ho vcelku bez újmy mohou přečkat i diváci, kteří považují vymítání ďábla jednoduše za pitomost.
Kurz exorcismu
V první části, která se odehrává kdesi na americkém maloměstě, je v centru pozornosti student semináře Michael Kovak (Colin O’Donoghue), který chce těsně před vysvěcením na kněze opustit církev, protože má silné pochybnosti o vlastní víře. Ještě před konečným rozhodnutím však poslechne otce představeného, který ho vyšle do Říma na kurz exorcismu s tím, že pokud ani ten ho nepřesvědčí, budou se teprve vážně bavit o mladíkově odchodu. Představený dobře ví, co nebo spíš kdo na Michaela v Římě čeká…
A to se také plně potvrdí: kurz toho s pochybujícím seminaristou mnoho neudělá, dokud se nesetká se zkušeným exorcistou, otcem Lucasem.
Už příchod do Lucasova omšelého obydlí plného koček naznačuje, že tu na nás čeká jiný svět. A když vstoupí na scénu Anthony Hopkins, který Lucase hraje, spolu s Michaelem zvědavě čekáme, co pro nás někdejší Hannibal Lecter přichystal.
Obcování s ďáblem
Není toho málo. V Hopkinsově podání je otec Lucas muž, který má nezpochybnitelné charisma, což samo o sobě i s největším skeptikem okamžitě lehce pohne. Lucas je stejně laskavý a chápavý jako sarkastický a tvrdý.
A když předvede Michaelovi svůj první obřad, strhne alespoň pro tu chvíli i diváky jak vlídností a vlastně lékařským přístupem k pacientce, tak vlastní zběsilou proměnou v průběhu rituálu. Fyzicky náročné a psychicky vyčerpávající obcování s ďáblem tak v jeho podání působí méně komicky, než bývá obvyklé, a divák začne být přinejmenším zvědavý, jak to celé bude dál.
V tom směru však film postupně selhává. Příběh se dost dlouho točí stále kolem téhož, takže jeho vývoj a proměna rolí, kdy pochybující mladík musí nakonec sám převzít nesnadnou roli vymítače, už nepřekvapí a místo stoupajícího napětí se do filmu postupně vkrádá nuda.
Navíc se po první polovině, která zaujme stavbou příběhu a – s ohledem na téma a žánr – do značné míry civilním podáním, začnou do filmu vkrádat trapné rekvizity béčkových hororů v podobě žab, mezka, koňských stop ve sněhu a neoriginálně vymyšlených a natočených lekacích scén, takže zaujetí samotnou problematikou, a co hůř, také osudy hlavních postav se poněkud vytrácejí. Obřad tak zůstává nedůsledným, ale pořád slušným thrillerem s hororovými prvky, kterému Anthony Hopkins dodává punc přece jen lepšího filmu.
