Anna Zemánková: velká umělkyně art brut

Svou tvorbou, zastoupenou mimo jiné v muzeu Collection de l’Art Brut ve švýcarském Lausanne, které jí letos uspořádalo samostatnou výstavu, úspěšnou na mezinárodních aukcích a oceňovanou v Evropě, Americe nebo v Japonsku, upoutala pozornost už za svého života, kdy tato žena v domácnosti pořádala ve svém bytě v pražských Dejvicích vernisáže. Její první velká samostatná expozice se konala v Olomouci v roce 1999, ovšem zásadně bylo její dílo představeno až v roce 2013 na benátském bienále. A nedávno vyšla její reprezentativní monografie.

Anna Zemánková začala spontánně tvořit na začátku 60. let, kdy jí bylo přes padesát roků. Potřebovala si emocionálně ulevit poté, co jí děti odešly z domova a ona se cítila osamělá a nevyužitá. Navíc trpěla cukrovkou a prožívala krizi menopauzy.

Počátek její umělecké cesty můžeme bez nadsázky označit za velký třesk. „Potřebovala najít novou životní náplň, protože ta původní najednou nefungovala. S kreslením se sžila velice rychle. Rodina ji v tom navíc podporovala. Ona sama říkala, že jí to úplně změnilo život,“ vysvětluje její vnučka, teoretička umění a správkyně babiččina díla Terezie Zemánková. Nedávno vydala ve spolupráci s nakladatelstvím Kant její reprezentativní monografii, která by neměla uniknout pozornosti milovníků výtvarného umění. O to víc, že se týká ženy, která ačkoli obdařená značným talentem, si musela život takříkajíc nejprve odkroutit, aby své kreativitě mohla dát šanci. „A když se potom podívám a řeknu si, tak to jsem stvořila, je mi dobře. Je mi strašně dobře,“ prohlásila jednou Anna Zemánková.

O art brut neboli umění v syrovém stavu mluví Terezie Zemánková jako o tekutých píscích. Definic tohoto směru najdeme několik: jako art brut bývá označována tvorba většinou umělecky nevzdělaných solitérů (vězni, důchodci, bezdomovci, lidé žijící v ústraní), někdy stižených šílenstvím nebo ve spiritistickém transu. „Stejně jako u řady jiných autorů art brut se stal také u mé babičky spouštěcím mechanismem kreativity citový úraz či spíše dlouhodobé strádání způsobené vleklou osobní i partnerskou krizí,“ tvrdí znalkyně jejího díla.

Anna, rozená v roce 1908 jako Veselá, vyrůstala na Hané v bezprostřední blízkosti pestrobarevných folklórních krojů. Původně chtěla jít studovat výtvarné umění, což bylo na tu dobu až příliš extravagantní přání. Rodiče tedy rozhodli, aby se vyučila zubní techničkou. Ve třicátých letech si tak v Olomouci otevřela dentistickou praxi.

V roce 1933 se provdala. Časem se ukázalo, že povahy manželů si nejsou příliš blízké. „Zatímco romantická a dychtivá Anna se houževnatě snažila naplnit svůj sen o veliké šťastné rodině, Bohumír raději než se ženou a dětmi trávil čas ve společnosti svých přátel a jiných žen,“ nastiňuje Terezie rodinné trable. Roku 1935 se manželům narodil první syn a Anna se definitivně vzdala zaměstnání a malování, které si do té doby hýčkala jako koníčka. Všechnu svoji energii investovala do péče o rodinu. Prvorozený syn bohužel zemřel ve věku čtyř let na rakovinu. Tuto tragédii nikdy nepřekonala. Nakonec ještě povila dva zdravé syny a roku 1948 přibyla do rodiny holčička Anna, kterou si Zemánkovi osvojili.

Všechny své porody údajně vnímala jako heroický čin a roli matky považovala za posvátnou. „Byla velmi dominantní, takzvaná velká matka, která celou rodinu držela pohromadě.

Svoje vnoučata milovala vášnivě a živočišně. Spíš než hrám dávala přednost mazlení – dotek, teplo, vůně, to bylo to, co potřebovala a co nabízela… Dodnes se mi vybavuje chladivá chuť žlutých a růžových diabetických kokinek, které nám babička nabízela z kulaté plechové krabičky, i trochu drsné pohlazení jejími prsty ztvrdlými od lepidla, s jehož pomocí den co den vytvářela své saténové koláže,“ dodává Terezie Zemánková.

Po čase se problémy v rodině prohlubovaly. Manžel byl vojensky degradován, stáhl se do zahrádkářské kolonie, děti odrostly a „velké matce“ zůstala spousta nevybouřené energie. A prázdný byt. Citové výlevy spojené se složitým klimakteriem dělaly vrásky na čele oběma synům – jeden byl lékař a příležitostný básník, druhý budoucí akademický sochař. Když koncem 50. let ve sklepě náhodou našli kufr s matčinými kresbami z mládí, přiměli ji, aby se ke své dávné zálibě vrátila. V arteterapii viděli naději na vyřešení její krize. Nakoupili jí papíry a barvy. Anna nakonec neodolala.

„Rozkoš, kterou zažívala při malování před více než třiceti lety, se znovu probudila,“ soudí Terezie. Kreslila denně. Začínala velice brzy, když celá rodina ještě spala, mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Pak si odbyla domácí povinnosti a zase kreslila. Vyplnila tím veškerý volný čas. U toho poslouchala Beethovena nebo Janáčka.

Zpočátku malovala, ale záhy tempery nahradila suchým pastelem. „Nanášela je na papír různými způsoby – prsty, houbičkou, pěstí. Pastel jí dovoloval dělat tenké ohraničení stejně jako vykrýt větší plochu,“ dodává autorka knihy a vzpomíná, jak její babička milovala umělé květiny, protože nikdy nezvadnou. Od počátku převažovaly florální motivy. „Všívala do kreseb flitry, našívala tam háčkované aplikace nebo korálky, poté začala vyrábět saténové a papírové koláže, ruční papír různě plasticky zpracovávala, perforovala ho nebo protlačovala,“ popisuje babiččin styl a její tendenci vymýšlet stále nové techniky. Na jednom obraze údajně dokázala vykreslit třicet tisíc bodů a padesát tisíc čárek.

Své výtvory měnila a upravovala tak dlouho, až byla úplně spokojená. Říkala, že je to, jako když hraje šachy. „Mohu říct, že od té doby, co maluji, tak jsem vyrovnanější, klidnější. No, dává mně mnoho ta tvorba. Usměrňuje mě… Dřív jsem byla taková výbojnější a nestálejší. Teď jsem mírná, vyrovnaná, klidná,“ tvrdila.

Ráda improvizovala. Přestože umění považovala za čistě intimní rituál, své kresby často rozdávala jako dárky a nezdráhala se je představovat ostatním. Občas pořádala bytové výstavy, kam zvala své přátele a sousedy. V uměleckých kruzích se ovšem příliš nepohybovala. Stýkala se hlavně s manželkami vojenských důstojníků. Teprve později za ní začali docházet umělci a teoretici umění z okruhu přátel jejích dětí.

Historik umění Jiří Vykoukal v knize vzpomíná, že se u Anny Zemánkové pohádkovost prolínala s realitou a že byla vášnivá vypravěčka. Legenda o pozoruhodné kreslířce se donesla i k Olze Havlové, která tehdy pracovala jako uvaděčka v Divadle Na Zábradlí, kde své hry inscenoval Václav Havel. Ten je ostatně také podepsán v návštěvní knize Anniny první veřejné výstavy, kterou v lednu roku 1966 pro foyer divadla připravil právě Jiří Vykoukal. Ale šťastné chvíle netrvaly věčně. V létě 1969 zemřel po srážce s tramvají Annin manžel. Poté, co se odstěhovaly děti, zůstala ve čtyřpokojovém bytě sama. Cukrovka se navíc stále zhoršovala.

Po amputaci obou nohou prožila své poslední roky v domově pro seniory v Mníšku pod Brdy. I tam neustále tvořila. Do svých posledních sil. V jejích pozdních dílech převážil ornament kombinovaný s působivými abstraktními formami. Dospěla k harmonii, jejímž vrcholem bylo odhmotnění. „Víte, když se člověk odpoutá od hmoty, je lehčí,“ tvrdila.

Umění přineslo klid její duši. Zemřela na jaře roku 1986. Vnučce Terezii bylo tehdy jedenáct let.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: